Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Runatyr - Chivalry Is Dead

RunatyrChivalry Is Dead

Victimer14.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Netušené rozměry zdánlivě prostinkého projektu. Runatyr = atmosférický black s ideálně zpracovanými přesahy a závislost na mnoho dní.

Tentokrát jsem se dobře rozhlížel kolem sebe a zabloudil na sympatický domácí web Tentakl, který tímto zdravím. Zaujala mě debutová nahrávka skotského one man projektu Runatyr, za kterým stojí chlápek jménem Ronnie Nicholson aka Hrafnagud. Zkusil jsem a dostavila se husina. Chivalry Is Dead je přesně ten typ nahrávky, která když mě trefí, tak se jen tak nepustí. Budeme se bavit o black metalu, o jeho přesazích, o jeho atmosféře a jak surově a přitom harmonicky může tento v podstatě na koleně vyrobený projekt znít. Podotýkám, že mimořádně poutavě.

 

Runatyr má parametry domácího blackmetalového kutilství, primitivního a ryze přízemního. Ale je to jen první dojem, kdy se Chivalry Is Dead rozjede a pustí do žil zanesený chrastivý zvuk. Ten pravý, který chcete v rámci černého stylu slyšet. Další tóny alba se drží v této lo-fi zvukové rovině, ale jinak jsme svědky velkého rokročení. Hrafnagud se ukáže jako mistr atmosfér, který nedrží Runatyr u jednoho špinavého rybníka. Do své tvorby pustí moře dalších nálad a vymaní se z black metalu jako takového. Budeme se procházet po starých ruinách a lesních pěšinách, ale zalovíme i na nekonečném post-blackovém nebi, dotkneme se i post-punku a jeho rockových chmur, a ani u nich to neskončí. Zkrátka si povyrazíme. A budou u toho tuny kláves, ale v případě Runatyr naprosto vhodně využitých. Jejich role je zásadní, ale nepřehání se to. Nejsou rušivým elementem, ale živou vodou desky. Na to se holt musí chytře a chytrý v tomto ohledu Hrafnagud je.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/runatyr%20les.png

 

Všech jedenáct skladeb je výživných a album jako takové je neobyčejně živé a tvárné. I když je rytiřství mrtvé a jeho zvuk značně ztrouchnivělý. Docela nedávno jsem zažil podobně pozitivní pocity v rámci jiného blackmetalového soukromníka jménem Robust. Mohu jenom doporučit, protože jeho zanesené podivínství odhalí také mnoho netušeného. A tam, kde píšu o Robust, se zmíním o dalším zajímavém jménu, o Skade. Všechno takové zapadlé blackové poklady a nově si k nim řadím také Runatyr. Tyhle objevy (jak málo jich je, tím víc jsou kouzelné) prostě dělají radost. Pokud si tedy libujete v těchto nekalostech.

 

Výhoda Chivalry Is Dead je fakt, že poslechově pořád roste. Jeho otevření se atmosférám je zpracované pokorně a zanecháno v zašle podzemní podobě. Jako takové se skoro neohrává, spíš se v přehrávači zřejmě zabydlelo na další týdny. Na prostředí, kde se mu oddat, příliš nezáleží, protože album má svůj silný charakter. Zatáhne vás do děje a nenechá oddechnout. Pokud tedy toužíte po pravém špinavém blacku, který toho v sobě ukrývá mnohem více, vydejte se tímto směrem. Na ukazateli svítí nápis Runatyr a jeho kraj je plný pěkných scenérií. Pro mě osobně silná závislost a díky za tohle nasměrování. Tuhle záležitost budu mít na konci roku asi vysoko.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky