Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Runatyr - Chivalry Is Dead

RunatyrChivalry Is Dead

Victimer14.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Netušené rozměry zdánlivě prostinkého projektu. Runatyr = atmosférický black s ideálně zpracovanými přesahy a závislost na mnoho dní.

Tentokrát jsem se dobře rozhlížel kolem sebe a zabloudil na sympatický domácí web Tentakl, který tímto zdravím. Zaujala mě debutová nahrávka skotského one man projektu Runatyr, za kterým stojí chlápek jménem Ronnie Nicholson aka Hrafnagud. Zkusil jsem a dostavila se husina. Chivalry Is Dead je přesně ten typ nahrávky, která když mě trefí, tak se jen tak nepustí. Budeme se bavit o black metalu, o jeho přesazích, o jeho atmosféře a jak surově a přitom harmonicky může tento v podstatě na koleně vyrobený projekt znít. Podotýkám, že mimořádně poutavě.

 

Runatyr má parametry domácího blackmetalového kutilství, primitivního a ryze přízemního. Ale je to jen první dojem, kdy se Chivalry Is Dead rozjede a pustí do žil zanesený chrastivý zvuk. Ten pravý, který chcete v rámci černého stylu slyšet. Další tóny alba se drží v této lo-fi zvukové rovině, ale jinak jsme svědky velkého rokročení. Hrafnagud se ukáže jako mistr atmosfér, který nedrží Runatyr u jednoho špinavého rybníka. Do své tvorby pustí moře dalších nálad a vymaní se z black metalu jako takového. Budeme se procházet po starých ruinách a lesních pěšinách, ale zalovíme i na nekonečném post-blackovém nebi, dotkneme se i post-punku a jeho rockových chmur, a ani u nich to neskončí. Zkrátka si povyrazíme. A budou u toho tuny kláves, ale v případě Runatyr naprosto vhodně využitých. Jejich role je zásadní, ale nepřehání se to. Nejsou rušivým elementem, ale živou vodou desky. Na to se holt musí chytře a chytrý v tomto ohledu Hrafnagud je.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/runatyr%20les.png

 

Všech jedenáct skladeb je výživných a album jako takové je neobyčejně živé a tvárné. I když je rytiřství mrtvé a jeho zvuk značně ztrouchnivělý. Docela nedávno jsem zažil podobně pozitivní pocity v rámci jiného blackmetalového soukromníka jménem Robust. Mohu jenom doporučit, protože jeho zanesené podivínství odhalí také mnoho netušeného. A tam, kde píšu o Robust, se zmíním o dalším zajímavém jménu, o Skade. Všechno takové zapadlé blackové poklady a nově si k nim řadím také Runatyr. Tyhle objevy (jak málo jich je, tím víc jsou kouzelné) prostě dělají radost. Pokud si tedy libujete v těchto nekalostech.

 

Výhoda Chivalry Is Dead je fakt, že poslechově pořád roste. Jeho otevření se atmosférám je zpracované pokorně a zanecháno v zašle podzemní podobě. Jako takové se skoro neohrává, spíš se v přehrávači zřejmě zabydlelo na další týdny. Na prostředí, kde se mu oddat, příliš nezáleží, protože album má svůj silný charakter. Zatáhne vás do děje a nenechá oddechnout. Pokud tedy toužíte po pravém špinavém blacku, který toho v sobě ukrývá mnohem více, vydejte se tímto směrem. Na ukazateli svítí nápis Runatyr a jeho kraj je plný pěkných scenérií. Pro mě osobně silná závislost a díky za tohle nasměrování. Tuhle záležitost budu mít na konci roku asi vysoko.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky