Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kanadští Rush patří v mém osobním žebříčku kapel na jednu z nejvyšších příček. Mám rád jejich progrocková díla ze sedmdesátých let, žeru jim experimentování a pompéznost let osmdesátých a miluji jejich zralou muziku, kterou produkují v posledních dvaceti letech. Je to zvláštní dělit tvorbu jedné kapely na etapy a pohybovat se přitom v takových dekádových rozestupech. Dovolit si to můžu jen u několika málo vytrvalých souborů a to ještě ne vždycky lze hovořit o proměnách (co takhle nového u Motorhead? AC/DC?). Jenže Rush jsou jiní, svébytní, unikátní a na scéně fungují už hrubě přes 40 let. Pokud byste předpokládali, že poslední album bude vyústěním veškerých dosavadních počinů kapely a všech těch roků strávených v hudebním universu, klidně by to tak mohlo být. Na “Clockwork Angels” je totiž všechno, co dělá tuhle kapelu kapelou. Vytříbený smysl pro kompozici, cit pro melodie, zkušenosti, hráčská vyhranost, nadhled a tak dále. Jediné co na albu stoprocentně nepostřehnete, je že těm chlápkům táhne na setsakramentskej věk.

Předchozí “Snakes & Arrows” mě zasáhlo přímo do srdce - album z roku 2008 poslouchám vytrvale s chutí a bez výhrad jej řadím k tomu nejlepšímu, co Rush dokázali za celou svou kariéru vyplodit. “Clockwork Angels” to má v konfrontaci s předchůdcem těžké, ale bez určitých očekávání by to nebylo ono. Leccos mohl napovědět singl “Caravan/BU2B”, který vyšel netradičně dva roky před vydáním “mateřského” alba. Dá se říct, že povaha singlu vypovídá o albu jako celku poměrně věrohodně. “Caravan” je vydařená skladba, která sice v rámci tvorby kapely příliš nevyčnívá, ale  “BU2B” je výborný song, který patří k tomu nejlepšímu, co si od Rush nového milénia přát. Nakonec je to tak zhruba s celou deskou. Některé skladby jsou “jen” nadprůměrné, některé úžasné. Poměr na předchůdci byl dle mého názoru více na straně druhé množiny a novinka v tomto ohledu lehce zaostává, ale pořád se pohybujeme na úrovni, která mně jako dlouholetému posluchači tvorby Rush bez výjimky vyhovuje. Forma se od minule změnila jen málo - zůstávají tedy silné melodie, Geddyho klenutý zpěv, vkusné a nenásilné smyčcové aranže, místy hutné a tvrdé riffy atd. Je toho fakt hodně, co Rush nabízejí, navíc v parádním zvukovém balení.

Album má své vrcholy na začátku, (skoro) uprostřed a na konci. Trojlístek skladeb “BU2B”, “The Wreckers” a “The Garden” je opravdu nadmíru povedený a pokud bych si měl urgentně vzpomenout na reprezentativní motiv z alba, bude to s největší pravděpodobností melodie z některé z těchto skladeb. Je to koneckonců logické - jedná se o nejmelodičtější kousky. Hned v závěsu to vidím s vysokým hodnocením na titulní skladbu, která se elegantně přehoupla přes sedm a půl minuty a přitom neztrácí nic ze svého spádu. Rozjíždí se poklidně, ale s odklepáním paliček Neila Pearta klid vystřídá svižný poklus až do majestátního refrénu. Hned následující “The Anarchist” se zprvu jeví jako instrumentálka (btw. jeden z počátečních riffů připomene “Spirit of Radio”), ale na zpěv se nakonec taky dostane. Třetí singl “Headlong Flight” přesahuje stejně jako titulka hranici sedmi minut, ale rovněž to není na způsob “hrnečku vař”, ačkoli sólovým partům ve středu skladby by neublížila drobná korekce. Je to prostě taková delší hitovka, která se ke svému konci šourá jakoby neochotně. Na závěr bych ještě vyzdvihl “Wish Them Well”, která mi podobně jako “The Wreckers” vyvolává reminiscence na výborné starší album “Counterparts”. Co nám vlastně zbývá? No moc už toho není. Nevýrazná repríza “BU2B” o délce minutu a půl nemusí nikoho mrzet a ostatní songy, které jsem nejmenoval, jako “Seven Cities of Gold”, “Carnies” nebo “Halo Effect”, to jsou prostě dobré skladby, stejně jako úvodní “Caravan”, které vnímám obecně jako nadstandard, jehož se jinde dočkám jen těžko.