Recenze: Russian Circles

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Russian CirclesBlood Year

Ruadek3.9.2019

Zdroj: promo mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X

VERDIKT: Další slušný, ačkoli nijak zásadně překvapivý, post-metalový zásek do živého.

Sedmá studiovka chicagských Russian Circles je na světě a zní prakticky přesně tak, jak byste čekali. Jako pokračování dlouhé hudební cesty bez výrazných výhybek stranou, ale s notnou dávkou energie a post-metalové sevřenosti, která do sebe mnoho věcí nevpustí. Opět se nacházíme ve vakuu temného světa Russian Circles, kteří to tentokrát drhnou o něco syrověji a víc tlačí na pilu a opět je radost to celé poslouchat.

Blood Year začíná po klasickém kratším náběhu do desky slušným rozjezdem bicích, které byly jedním z prvotních nápadů při vzniku nové desky. Jak sama kapela říká, tento rytmus byl cosi energicky nového, vzrušujícího, na co se postupně nabalila Brianova basa a paradoxně všudypřítomná Mikeova kytara dokreslila celý obraz až jako poslední (údajně se celá skladba „Arluck“ dodělala jako poslední z desky). Je to zajímavý proces, když si vezmu, že základ komponování této kapely je postaven na základních kytarových riffech Mikea, bicí málokdy dostávají prostor jako první hráč v pořadí. Ale jako každý proces komponování muziky, i tohle někdy potřebuje výjimku a jako úvod to dopadlo skvěle. Arluck totiž přesně zachytila atmosféru syrovosti a proudů energie současné hráčské polohy Russian Circles. Totiž, že kapela svůj styl nikam zásadně neposunuje, přesto s každou další deskou dostáváme organický novotvar. Živou tkáň, kterou Sulivanovy struny obrušují až na krev a svalstvo, cítíme valící se proudy melodických křivek a výbušné směsi bicích. A takový je Blood Year, nasranější a syrovější model kapely pro rok 2019.

Změnou proti minulým dvěma deskám je dle kapely to, co lze z nahrávky nějakým způsobem vycítit. Trojice muzikantů nahrávala a pilovala všechny skladby naživo v jedné místnosti bez cílené orientace na tempo, které chtěli dodržovat. Nechali určitým věcem volný průběh.

„Typically, in the past, we’d record to a click track and then build the song around that tempo map. On the previous two records, [Guidance and 2013’s Memorial], Dave would actually track the drums 100 percent by himself, and then, we’d lay bass and guitar down. On this recording, we played the songs together without any guiding tempo or click track. We wanted the songs to feel more natural and open.“

Třetí skladba Milano neúprosně žene celý kotel dopředu a dojde i na slušnou sypanici, což je něco, s čím se nesetkáváme u kluků často. Prakticky na celé desce není místa na odpočinek (i na mé nejoblíbenější desce Memorial hlukové stěny mnohdy ustoupí a nechají posluchače se nadechnout), snad jedině krátká mezihra Ghost on High může sloužit jako bod k nádechu a vzhlédnutí k obloze. Vzletné tóny Mikeovy kytary se ale v další Sinaia postupně přenesou do klasického intenzivního broušení kovu o kov a silný motiv ještě prohloubí. Obrovsky mě baví jejich styl, kdy se postupně sebekrásnější motiv prohloubí do svého naprostého opaku a světlé plochy ztmavnou.

Desku uzavírá těžkotonážní válec Quartered (který si lze přeložit mnoha způsoby, buď jako číselnou hříčku nebo syrovější smysl tohoto slova), divoké kytarové riffování podporuje pestrá a přesná hra na bicí, basa duní a plave tokem těl. Trojice hráčů dává opět facku z milosti přes půl xichtu a odchází po odehrané štaci.

Opět bych řekl, že velmi bavilo a nadále si myslím, že tihle nenápadní tři chlapíci tvoří velké věci.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.