Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Russian Circles - Blood Year

Russian CirclesBlood Year

Ruadek3.9.2019
Zdroj: promo mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Další slušný, ačkoli nijak zásadně překvapivý, post-metalový zásek do živého.

Sedmá studiovka chicagských Russian Circles je na světě a zní prakticky přesně tak, jak byste čekali. Jako pokračování dlouhé hudební cesty bez výrazných výhybek stranou, ale s notnou dávkou energie a post-metalové sevřenosti, která do sebe mnoho věcí nevpustí. Opět se nacházíme ve vakuu temného světa Russian Circles, kteří to tentokrát drhnou o něco syrověji a víc tlačí na pilu a opět je radost to celé poslouchat.

 

Blood Year začíná po klasickém kratším náběhu do desky slušným rozjezdem bicích, které byly jedním z prvotních nápadů při vzniku nové desky. Jak sama kapela říká, tento rytmus byl cosi energicky nového, vzrušujícího, na co se postupně nabalila Brianova basa a paradoxně všudypřítomná Mikeova kytara dokreslila celý obraz až jako poslední (údajně se celá skladba „Arluck“ dodělala jako poslední z desky). Je to zajímavý proces, když si vezmu, že základ komponování této kapely je postaven na základních kytarových riffech Mikea, bicí málokdy dostávají prostor jako první hráč v pořadí. Ale jako každý proces komponování muziky, i tohle někdy potřebuje výjimku a jako úvod to dopadlo skvěle. Arluck totiž přesně zachytila atmosféru syrovosti a proudů energie současné hráčské polohy Russian Circles. Totiž, že kapela svůj styl nikam zásadně neposunuje, přesto s každou další deskou dostáváme organický novotvar. Živou tkáň, kterou Sulivanovy struny obrušují až na krev a svalstvo, cítíme valící se proudy melodických křivek a výbušné směsi bicích. A takový je Blood Year, nasranější a syrovější model kapely pro rok 2019.

 

 

Změnou proti minulým dvěma deskám je dle kapely to, co lze z nahrávky nějakým způsobem vycítit. Trojice muzikantů nahrávala a pilovala všechny skladby naživo v jedné místnosti bez cílené orientace na tempo, které chtěli dodržovat. Nechali určitým věcem volný průběh.

 

„Typically, in the past, we’d record to a click track and then build the song around that tempo map. On the previous two records, [Guidance and 2013’s Memorial], Dave would actually track the drums 100 percent by himself, and then, we’d lay bass and guitar down. On this recording, we played the songs together without any guiding tempo or click track. We wanted the songs to feel more natural and open.“

 

Třetí skladba Milano neúprosně žene celý kotel dopředu a dojde i na slušnou sypanici, což je něco, s čím se nesetkáváme u kluků často. Prakticky na celé desce není místa na odpočinek (i na mé nejoblíbenější desce Memorial hlukové stěny mnohdy ustoupí a nechají posluchače se nadechnout), snad jedině krátká mezihra Ghost on High může sloužit jako bod k nádechu a vzhlédnutí k obloze. Vzletné tóny Mikeovy kytary se ale v další Sinaia postupně přenesou do klasického intenzivního broušení kovu o kov a silný motiv ještě prohloubí. Obrovsky mě baví jejich styl, kdy se postupně sebekrásnější motiv prohloubí do svého naprostého opaku a světlé plochy ztmavnou.

 

 

Desku uzavírá těžkotonážní válec Quartered (který si lze přeložit mnoha způsoby, buď jako číselnou hříčku nebo syrovější smysl tohoto slova), divoké kytarové riffování podporuje pestrá a přesná hra na bicí, basa duní a plave tokem těl. Trojice hráčů dává opět facku z milosti přes půl xichtu a odchází po odehrané štaci.

 

Opět bych řekl, že velmi bavilo a nadále si myslím, že tihle nenápadní tři chlapíci tvoří velké věci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky