Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Russian Circles - Gnosis

Russian CirclesGnosis

Symptom23.9.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Marshall Major II
VERDIKT: Staří dobří Russian Circles zase o trošičku jiní, pořád vynikající a taky o kapku temnější nad svůj standard.

Russian Circles to dokázali už na první desce Enter (2006) před téměř dvaceti lety a od té doby neustále potvrzují svoji výjimečnost. Nový a v pořadí osmý zásek do diskografie studiových alb je temný jako obloha před bouří a těžce tlačí na pilu. V sedmi skladbách je ukryto více, než co je možné stihnout pochytat jedním poslechem. A to je moc dobře. Standardní tříletá doba čekání končí, čtyřicetiminutová výprava do mysli jednoho z top souborů v oboru právě začíná.

 

Hudebně jde o všehomix toho, co bylo ke slyšení na předchozích deskách, ale několik nových zajímavých momentů tu přeci jen je. Už úvodní kus Tupilak poslouchám nevěřícím sluchem. Nástup baskytary je rychlý a nekompromisní. S kytarou a bubny v patách drží napětí do poloviny, kdy toto stvoření grónských Inuitů útočí s plnou silou. Dvojka Conduit překvapuje surovými kytarovými riffy, které by s přehledem našly uplatnění i ve více extrémním metalu, než jaký kapela zastupuje. Intro trojky Gnosis atmosférou nápadně připomíná noty z partesu Toma Moora a jeho již neexistující duo Khuda. Bubeník Dave Turncrantz nečekaně zařadil do svého arzenálu i těžký kalibr v podobě blastbeatů a těžce zkouší virbl hned ve dvou skladbách.

 

Tou první je čtyřka Vlastimil s lehkým dotekem slovanství, která našince zaujme už po jméně. Melodie v úvodní sekci matně připomínají atmosféru Egypta v podání Nile. Netypické sypačky dojem jen umocňují a jsem rád, že se snaha setkala s úspěchem. Vzpomínám, že když se o podobnou bubenickou expanzi pokoušeli Agalloch, dopadlo to neslavně. Po teskné mezihře Ó Braonáin zahrané na sólovou kytaru plnou reverbu, kde čtu vliv klasické hudby, přichází ostrý řez a šestka Betrayal jde ve vteřině do plných. Russian Circles nikdy neměli pro ostřejší riff daleko, ale tentokrát je jejich urputnost v komponování těžkotonážních partů ne méně než zarážející a svěží zároveň. Kontrasty na mikro i makro úrovni jsou to správné koření dobré hudební potravy, trio to ví a loučí se uvolněnou skladbou Bloom, která by se v některých momentech dala přirovnat k produkci Sigur Rós.

 

Celkové resumé novinky Gnosis je veskrze pozitivní. Kapela není jen bezvadně sehraná, po letech aktivního působení je schopna vlastní reflexe (dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?) a dokáže svůj obvyklý rukopis osvěžit inovativním přístupem. Za podporující elementy můžeme kromě skladatelských a instrumentálních výkonů považovat i dobrou péči o zvuk z prostředí studia God City, za kterým stojí Kurt Ballou z Converge. Tahle dobrou hudbou natlakovaná nahrávka si právem říká o díl vaší pozornosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky