Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Novinka Guidance se jako zbytek diskografie této americké stálice a veskrze sympatické kapely pohybuje na pomezí rocku a metalu, které tu drží na uzdě soudobých standardů a onde povyšuje do vizionářských forem. Introspektivní album bez účasti hostů produkoval Kurt Ballou z Converge a snaha o zjednodušení kompozic, ale i trpělivé budování specifické atmosféry se střetla s úspěchem. Sedm skladeb na ploše nezavršených pětačtyřiceti minut rámuje fotografie z veřejné popravy v Asii a poselství o životní nejistotě dnešního světa.

Mike Sulliven s kytarou na rameni byl a stále je jistota výjimečného poslechového zážitku. Brian Cook s baskytarou nezůstává pozadu a Dave Turncrantz, který přechody i lineární beaty vypočítává s vynikající přesností, se v alternacích opět ukazuje jako tvořivý hráč. Drobnokresba nástrojů je jedním z důvodů, proč se kapela rozhodla nepřekážet podrobnostem své tvorby vokálním doprovodem, který by na sebe strhával příliš pozornosti a deformoval zamýšlenou fonetickou kvalitu. Na druhou stranu a přes veškeré pochopení daného formátu mi Guidance místy zavání nevyužitým potenciálem, kterému by právě dobře promyšlený vokál vdechl novou auru. Kapele básnické střevo nenarostlo a tak nezbývá, než se vracet k dodnes ojedinělému spojení Russian Circles a Chelsea Wolfe, které na minulé desce Memorial (2013) vyústilo ve stejnojmennou skladbu.

Guidance je deska hrající spoustou odstínů. Jako příslovečný vrcholek ledovce poutá zaslouženou pozornost, zároveň však ve mně probouzí chuť po návratu k základům: Geneva (2009) a Station (2008). Pravdou je, že první poslechy vyšuměly do ztracena a až s větším odhodláním nahlédnout za oponu rostla chuť spatřit ducha alba, který se také pozvolna vynořil. V zásadě Guidance nepřináší mnoho nového, především potvrzuje pozici jedné z důležitých kapel současnosti. Překvapením je folklórní Asa, mohutný zvuk a vyváženost alba. Mezi nejlepší okamžiky řadím trojku Mota, sedmičku Lisboa, jejíž intro bezmála levituje, a čtvrtou Afriku s dobrou pointou.

Letošní materiál na již šesté řadovce zní, jak má a nadto ožívá novými přesahy (byť spíše nepatrnými), tudíž nic neztrácí na své schopnosti rozkročit se mezi různá publika. Co desku vymezuje a dává jí tvář, je celková nálada a výpravnost. Synergie a svěžest bez zvukového smogu jako typické rysy kapely s prapodivným názvem po tréninkové metodě Ruského národního hokejového týmu, přetrvaly – radujme se!