Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sad Harmony - Tete-A-Tete

Sad HarmonyTete-A-Tete

Sarapis13.8.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: Hi-fi/discman Philips
VERDIKT: Jedna z nejlepších českých metalových nahrávek první dekády tohoto století.

Jestliže debut "Elektrula" se kapele nadmíru povedl, tak s následující deskou jdou Sad Harmony ještě dále a předkládají album, které si snad nic jiného než absolutorium nezaslouží. Zatímco "Elektrula" má své přednosti v živelnosti a v určité neočekávatelné výbušnosti, „Tete-a-Tete“ naopak prezentuje kapelu v přemýšlivějším a zadumanějším rozpoložení. Obsah alba působí dospěle, zdá se, že kapela v ten správný čas dozrála a na tomto CD posluchači nabízí ty nejšťavnatější plody ze svého rozlehlého sadu. Sad Harmony dosáhli určitého řádu ve svých kompozicích, vymezili si svůj styl a našli osobitý zvuk v prostorách zavedeného studia Shaark pod producentským dohledem Standy Valáška a Toma Šlápoty. Výsledkem je vzácně vyvážená nahrávka jak po stránce skladatelské, tak produkční, k níž je radost se i po letech vracet.

Důležité je, že kapela neztratila nic ze své hravosti. Různobarevné zvukové koláže určitě jen tak nepřestanou posluchače ohromovat a i po x-tém poslechu je ve skladbách na „Tete-a-Tete“ stále co objevovat. Kytarovou práci jsem vychvaloval už v recenzi na "Elektrulu" a zde bych mohl v podstatě zopakovat totéž. Ve smyslu prvního odstavce snad jen doplním, že je na výsledku hodně znát, že muzikanti šli do studia o nezanedbatelné zkušenosti bohatší, ať už se jednalo o zkušenosti z nahrávání předchůdce, nebo o jistotu a vyhranost z koncertní činnosti. Rovněž Skunyho zpěv zaznamenal pokrok. Na tomto albu se vydává ještě do rozmanitějších vokálních zákoutí a skladbám jeho variabilita nesmírně sluší. A protože bez Hany Nagolové by to asi nešlo, i její příspěvek zde má své pevné místo.

 


Zmínil jsem ucelenost alba, což ale neznamená, že by toto kompaktní vyznění popíralo variabilitu nálad. Sad Harmony toho dosahují pomocí svižnějších šlapavých kousků jako "Two Circles", "Preama" nebo "Hanele a Shloymele", které prokládají melancholičtějšími a tempově klidnějšími "The Evening Star", "Got to Luke" nebo "Around Axis". Ne vždy ale platí, že rychlejší tempo přináší pozitivnější emoce a pomalejší naopak. Tím by Sad Harmony byli příliš průhlední a to oni nejsou. Stejně tak s inspiračními proudy, které do kapely ženou múzy to není jednoznačné; místy je slyšet odkaz Paradise Lost, některé momenty mi připomínají vzdušnost pozdějších Amorphis. Významnější roli zde hrají elementy, které na předchozím albu teprve vystrkovaly drápky. Mám na mysli odkazy na rockovou hudbu sedmdesátých let (především v použití hammondek a „retroefektů“ v některých kytarových partech – např. v Engine Driver) a vlivy folkové hudby, které se promítly např. do podoby druhé skladby „Hanele & Shloymele“ a které naplno povstávají v závěrečné KRÁSNÉ adaptaci lidovky „Ode mlýna ke mlýnu“.

Tato závěrečná skladba je asi nejzajímavější položkou na albu už jen tím, že se na ní podílí kompletní cimbálovka. Výsledek však předchází veškerá očekávání. Toto spojení není jen přímou konfrontací dvou hudebních světů, ale dokonalou symbiózou dvou živoucích organizmů, které vzájemně využívají své přednosti ve prospěch toho druhého i celku zároveň. Vyjma hostujícího cimbálu včetně zpěváka Karla Kučery dodává skladbě nevšední nádech také (rovněž hostující) kytarista Petr Mores, jehož sóla doslova berou dech a zejména v gradujícím finále se nemůžu nabažit příjemného mrazení v zádech. Ale než se dostanete až k závěru alba, čeká vás mnoho velkolepých zážitků, na to vemte jed. Ať už se jedná o zmiňované šlapavé kytarovky „Preama“ a „Two Circles“, podmanivou baladu „The Evening Star“, plíživou a temnou „My Lover“ s agresivním vokálem nebo progresem načichlou „I Use My Brain Again“, prožitek se dostaví stejně intenzivní. Přitom jde jen o zlomek této výkladní skříně naléhavého „doomy rocku“, jímž tato moravská formace ukazuje světu, že co do kvality a osobitosti se nemusí v konfrontaci se špičkou cítit méněcenně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky