Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hyaena je tak škaredá, až se stává krásnou. Měřítko je rozmělněno v nejistých pocitech lásky, odporu a tajemné fascinace. Každopádně jde o album, které se opět vymyká většinovým představám a plytkému očekávání.

Celé dobrodružství začíná podivnými zvuky lesního lovu, kdy výkřik ptáka naruší temné vrčení hladové šelmy a otevře se typická, sadisticky pojatá krajinka složitých melodií a nepředvítatelných poruch rytmu. Z temných plácků zničehonic vystřelují nádherná kytarová sóla rozjasňující zakaboněnou oblohu, kterou mají na svědomí podivné a ujeté klávesové motivy, jenž na svých křídlech nesou odrazy dávných plesů dirigovaných ušlechtilým spinetem. Vzniká tak svébytná atmosféra, která se jako červená nit vine celou deskou až ke skvělému konci. K synťáku se na oko ledabyle přídavají ostatní artefakty ansáblu, rychlé bubny rozvíří prach a struny začnou bořit mýty o své čitelnosti. Z každého zúčastněného nástroje mám dojem naprosté nezávislosti. Každý by obstál sám o sobě, samozřejmě by tomu chyběla ta pompéznost, ale dalo by se to poslouchat. Ovšem teprve v souhře všech zúčastněných vzniká neuvěřitelná skrumáž, ve které do sebe ozubená kola kompozic zapadají jako galoše do bláta. Měkce, bez odporu.

Mystické a někdy skoro pohádkově znějící klávesy tvoří fantastické melodie nesoucí nás do říše strašidelných snů a absurdních představ, kde chodí co nohy nemá a smích zní zpěvem rozbitého skla. Jejich role je pro kapelu určující, zásadní a přes všechnu podivnost je mám rád. Důležité je, že hudbu nijak nezměkčují, spíš jí dodávají rozměr skryté hrůzy, nepopsaných obav a dekadence. Dá-li se to tak říct, tak jsou tvrdé jako pazourek. Někdy je až k vzteku, když se vám některá melodie z jejich dílny usadí v hlavě a nejde ven. Příkladem tohoto problému je v mém případě klávesový motiv ve skladbě Bouki. To je prototyp vtěrky, které se nejde zbavit na povel. Kolísavá melodie, spouštějící záhy celou eskapádu energie, je jako opora držící pohromadě hromadu klád. Jakmile dozní, uspořádaný systém se změní v chaos uvolněné hmoty.

Pro ty, kterým by přišla hudba Sadist málo podnětná, kapela přidává prvky navíc v podobě exotických nástrojů. Kytarista Tommy Talamanca kromě své kytary a kláves obsluhuje i taková zařízení, jako je santur (v perštině „sto strun“, orientální podoba cimbálu) nebo úd (někde psáno oud). A to ne ledajaký. Oud (to zní líp) je arabský strunný nástroj, vzdálený předchůdce mandolíny. Jeho účinkování bych tipoval minimálně ve skladbě Eternal Enemies.

Abnormální chválu pěji na výkon basáka Andyho Marchiniho, jehož tlustostrunná balalajka je oprostěna od okolního balastu, takže je krásně zřetelná a její kroky jdoucí jakoby po vedlejší silničce, než po které se veze zbytek kapely, zanechávají dojem brilantní práce. Zejména díky ní je tak lákavé mluvit o pojmech progresivní, jazz, art... Závěrečná skladba Genital Mask (a nejen ta) jde jen těžko komentovat, to je ryzí nadšení.

Album je příjemně ucelené, drží tvar, ale nejde říct, že by jedna skladba nabízela to stejné co ostatní. Všechny žijí vlastním životem a společný mají jenom materiál, ze kterého jsou stvořeny. O místo na bedně si říká každá sama za sebe. A opět je těžké říct, jaký že styl nové Sadist vlastně definuje. U nich to bylo vždy nejednoznačné, termín progres v jejich případě zcela zevšedněl a taky si nejsem jist, jestli je zrovna tady nutné řešit žánr. Nezřetelné kontury inspirací a výplodů se prolínají v bodech, které nepozorně míjím a až následně se domýšlím momentů změn. Uvolněné pasáže střídají ďábelsky žhavé spurty, tradiční jsou trhané riffy plné pomlk a výpadů jasnozřivosti. Čistá mysl je pocit hodně nestálý, který se dostavuje bez ohlášení. Proto termín sadist metal bych viděl jako východisko ze slepé uličky.

Stálicí doprovázející tento bohatý opus je Trevor Nadir, jehož nakřáplý projev lze jen těžko nazvat zpěvem, ovšem jako další z nástrojů je na albu nepostradatelný. Jeho hlas bych možná jinde neprožíval, k sadistům však za ta léta patří a zvykl jsem si na něj. Funguje jako struhadlo zdrsňující někdy zdánlivě mírné melodie. Jeho poměrně monotónní projev kontrastuje s melodickou rozkošností a vyrovnává to, co by se mohlo zvrhnout ve zhýralost. K jeho skřehotu se místy připojuje i nějaká ženská, a to z toho pak plyne zase jiný dojem.

Hyaena je výborná deska a zcela naplnila moje očekávání. To se nepodaří každému a  v tomto případě musím dlouze gratulovat.