Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Již třetím rokem se plíží ticho prašnou cestou z Janova, ani potulný kejklíř tu nezaduje na prasklou flétnu. Tohle čekání se na můj vkus už protahuje, až to přestává být sranda. Rčení, že těšení je v podstatě to nejkrásnější, mě momentálně vůbec neutěšuje. Zatím mi tedy nezbývá, než se hříšně ukájet s poslední deskou z roku 2010 nazvanou Season In Silence.

Hned první, co člověka udeří, je krásný obal. Vpravdě děsivý sněhulák jako by se právě vynořil ze zpocené dětské postýlky, kde malému ospalci pěkně zatopil pod kotlíkem. Okolo krásný zimní les a hřejivé světlo z okna dřevěné boudy. Opravdu pěkná kompozice a ladící barvy, jsem zasažen. Sama náplň desky potvrzuje, že Sadist zůstávají věrni svému cechu, který ctí technicky šperkovaný death. Slovo šperkovaný je na místě, protože u Italů je cítit něco víc, než jen bravurně zvládnutá technika a frajeřinky. Z alba dýchá tajuplná, až strašidelná atmosféra, která potvrzuje první dojmy navozené baladickou obálkou. Své prsty, v tomto případě klapky, zde má zejména Tommy Talamanca, který tak jako dřív ladí svoje klávesy do vyznění pochmurného spinetu. Tím romantizuje lesní stmívání nad sněhobílou pokrývkou a zároveň mění radostný smích dětí při stavění sněhuláka v rozpačité přešlapování a tázavé pohledy směrem k lesu. Strach je zpět jako každý večer a je na čase jít domů. Druhým podílníkem firmy atmosférických pocitů jsou okamžiky, které jsou vzácným časem stráveným s akustickou krásou strunného projevu.

Pro Sadist platí více jasných vzorečků než jen klávesy. Jistotou je Trevorův zpěv, který jakoby ani neseděl k tomuto hromotlukovi. Od macka jako on bych čekal hluboký řev vytočeného tura a ne takové břéskání. Ani jeho deklamace není nic světoborného, ale kdo ví, ví, kdo neví, čumí. Hlavní kostru desce podepírá kytara, jejíž ledové vyznění působí jako ostrý výkřik ve zmrzlém lese. Studí a nejde se jejího působení zbavit. Pečlivě vykrajuje sóla, s jistotou pokládá složité schodiště z jednotlivých, nelehkých stupňů a zcela naplňuje myšlenku progresivních pokusů. Opravdu kumšt jako blázen a překvapeně za jejími opratěmi opět nacházím Talamancu, chlapa pro (skoro) všechno. Zmínkou určitě neopomenu ani bicmena Alessia Spallarossu, který se musí pořádně ohánět, aby dílo nakouskoval na segmenty rozličných tvarů a délek. Jeho metronom někdy vykazuje poruchu, která se citlivě vsákla do celkového aranžmá alba.

Po celou dobu se tedy pohybujeme mezi nezemsky tvrdými útesy lesního kaňonu a příšeřím barokního chtíče. To druhé bych klidně omezil na minimum, prvého si navýsost považuji. Pravdou je, že klávesy možná zpřístupní hudbu Sadist širšímu publiku, na které je tolik plechového hračkářství příliš a trošku toho melodična potřebují. Nic proti, samotným Sadist možná právě o tohle jde. Faktem tak zůstává, že jejich fúze zmíněných prvků je jasnou parafou originálního italského kvartetu. Na nové album se opravdu těším.