Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sadist - Something to Pierce

SadistSomething to Pierce

Garmfrost26.3.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Pod technickou zhoubou a extrémním tlakem tepe funky. Je to deska proměnlivá, atmosférická i nekompromisní.

O Sadist jsme toho u nás napsali docela dost. Máme Sadist rádi, byť ne všechny jejich počiny nám chutnají na stopro. Pojetí jejich technického nebo progresivního death metalu – je fuk, jak to nazveme – je stále těžko uchopitelné a nepředvídatelné. U příležitosti předchozího počinu, deváté řadovky Firescorched jsem zmínil, že se nejedná ani tak o death, jako atmosférický prog/thrash nebo něco takového. Vydají se Sadist prozkoumávat náladotvorné stezky, nebo se obrátí ke svým kořenům? Tvůrčí mozek kapely Tommy Talamanca je tvůrcem, u kterého nelze dopředu odhadnout vůbec nic. Something to Pierce do náladotvorných možností i návratům kamsi do historie hází vidle. Desátá nahrávka je rozpoznatelná, ale od předchozích se zase liší.

 

Obálka, kterou pro Sadist vytvořil vyhledávaný umělec Andreas Christanetoff (za všechny vypíchněme Aborted, Phlebotomized nebo Pyrexia), vás hodí do totálně odlišného světa než třeba krvavě ponurá obálka Firescorched, ať nechodíme pro srovnání daleko. Máme zde draky, modré odstíny, muže v kápích a s oštěpy. Nebýt typického loga, výsledek by mohl evokovat bardy Blind Guardian.

 

sadist

 

Krom Talamancy a ikonického pěvce Trevora Nadira je sestava komplet nová. Respektive, někteří už v kapele opět nefigurují – basák Davide Piccolo. Rád bych řekl, že díky této změně se výrazivo kapely na Something to Pierce posunulo. Ale předpokládám, že Tommy Talamanca je u vesla spokojený a nikoho k němu nepustí. Nové skladby jsou hnány nebývalou brutalitou a těžkým zvukem. Na poměry Sadist samozřejmě. Trevor svůj hlas noří do hlubokých growlů, kytara drhne kila rovněž fest těžkotonážní silou, čemuž velice napomáhají razantní bicí. Při poslechu úvodní a zároveň titulní skladby lze vzpomenout třeba na Leprosy mistrovských Death. Vše je samozřejmě rázem pryč a vzpomínky blednou.

 

Sadist do svého metalového koktejlu přimíchávají orientální nápěvy s jazzovou rytmikou. Výsledkem je obdivuhodná tepová hravost a neškolenému sluchu může způsobovat závratě. Mix starého deathového universa s přimíchanými ingrediencemi nebo občasnou hostující pěvkyní Glorií Rossi drží pohromadě jen díky uměleckému vytržení všech zúčastněných. Talamanca, který opět vedle kytarových orgií obsluhuje klávesové party, tomuto rauši šéfuje, a je bláznem největším. Klávesy mi opět vadí. Zvukovou banku svých kláves ani trochu nezmodernizoval, ale čert to vem.  

 

Začátek desky slibuje extrémnější nářez a hluboké growly, dále se však nemilosrdně mísí s experimentálnějšími plochami. Tempo je neklidné, styl nejistý, ženské vokály zvláštním způsobem nepříjemně chladné. Obzvláště lámou vědomí střídající nálady, kdy surový tlak a deathovou rubanici trvající minutu dvě, na stejnou chvíli střídá klávesový a basově pulsující fussion, což se velice záhy pinká tam a zpět.

 

Pod vší technickou zhoubou tepe funky. Nahrávka je složitá a proměnlivá pouze v případě soustředěného poslechu. Pro nepřipravený dav se nabízí thrash/deathová hoblovačka s atmosférickými vsuvkami. Something to Pierce se poslouchá velice snadno. Může za to jednak příjemná stopáž, nicméně Tommy Talamanca je zkušeným tvůrcem, který umí napsat dobrý riff, baví ho bohaté aranže i tah na branku. Obklopuje se stejně šikovnými muzikanty a lidskou tvář pak dodává Trevor Nadir, na kterého je spolehnutí. Nepřekvapí, ale potěší v každém případě. Tentokrát oplývá hlubším hlasem. Nebojí se známého screamu a šepotů, nebo je jednoduše zticha a dává prostor svým kolegům. Album uzavírá zvláštní instrumentálka Respirium, která se předchozím skladbám v podstatě vzdaluje a kouká se hledat nové směry.

 

Something to Pierce není nejzdařilejší nahrávkou Sadist. Po geniálních peckách typu Tribe nebo z poslední etapy špičková Hyaena je laťka nastavená proklatě vysoko a zdolat ji není jednoduché. Something to Pierce je každopádně deskou dobrou, nadprůměrnou a důstojnou kapely s legendárním statusem.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky