Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sadist - Spellbound

SadistSpellbound

Sorgh6.12.2018
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Stále jsou trošku v pozadí, vlastně se o nich chvíli mluví vždy po vydání desky, ale jinak je ticho po pěšině. Přitom jsou jedineční.

Řeč je o Sadist, italské progresivní bandě, která nahrává silná alba, ovšem o nějaké světové proslulosti si mohou nechat zdát. Na jednu stranu jsem rád, že nechodí na trh s davem, na druhou stranu bych jim víc pozornosti přál. Ale třeba aspoň na domácím kolbišti patří k silným jistotám. My se můžeme těšit, že vždy za několik let přijdou s novou deskou, která má dnes už typické znaky a drží Sadist na pozici výjimečné kapely. Není lehké je zaškatulkovat, jejich hudba je uzel několika pramenů vedoucích z různých směrů, což jejich příznivci ví a oceňují. Když jsem si pustil aktuální Spellbound, i zcela bez informací jsem byl ihned u nich doma, v kryptě a pokorně leštil galoše.

 

Album pracuje s atmosférou stejně bravurně jako jeho předchůdci. Lehká naivita už tak nějak patří k věci, nízkonákladový zvuk kláves a samplů je tradiční součástí šerého divadla, ve kterém se střídají kulisy konzervatoře a neškodné, dětské lidovky. Melodie a strašidelný opar alba evokují dětské noční můry, což je aspekt vlastní i předchozím deskám. Skoro každý dospělý rád zavzpomíná na stinné kouty sklepů a komor, ve kterých se skrýval před šikanujícím výrostkem a zároveň se bál něčeho mnohem horšího. Brr, tohle je jako Erben, ta jeho Kytice skrápěná středomořským lijákem. Ve mně tyto silné a ne vždy vítané pocity podporuje duchařský obal desky, který jakoby vypadl z diskografie Kinga Daimonda. Převládající fialová barva je magická a násobí efekt tajemné krajiny.

 

 

Z duchařské nálady nás vytrhávají nadprůměrné hráčské výkony ostatních muzikantů. Za vším stojí technika, o kterou jde především, a to se vracíme zpět do reality plné fištróna a moderních vymožeností. Pominout nejde skvělé nápady rašící z lásky k tvrdým riffům. Sadist jsou pevně připoutáni ke kořenům metalu a ještě se nestalo, aby přepadli za hranu zdravého rozumu. Proto se i na Spellbound dočkáme krásně hoblovaných pasáží jadrného death metalu, který se u Sadist slušně rozvětvil a přestal být striktním představitelem žánru. Evidentně mu chybí hloubka, dunivý efekt nízce laděných nástrojů bychom hledali marně a brumendo má na bedrech jen baskytara, která se tváří všelijak, jen ne metalově. Z Marchiniho hry přirozeně zní láska k intelektuální produkci, kterou podtrhuje volným, neuspěchaným krokem. S vědomím jedinečnosti si kráčí okolním hlukem a na ohradu metalového stadionu přitlouká jazzové plakáty. Je o to výraznější, čím menším dojmem na první poslech zapůsobí kytary. Tím, že postrádají hloubku a váhu, se zdánlivě stahují do pozadí. Proto je potřeba objevit kouzlo jejich originálních struktur, které škrábavým zvukem slepují do nejednoznačného leporela motivů a nálad. Dokonalost je pak ve spojení všeho - kláves, strun a nakřáplého vokálu valibuka Trevora, který je pořád na pohled tím milým strýčkem, co vám vzápětí stáhne gatě. Zase brrr.

 

S klidem lze prohlásit, že Sadist mě s novinkou nezklamali. I když hrají podle stejných not už řadu let, stále se jim daří zaujmout a složit  zajímavé kusy. Jejich skvostné logo zůstává puncem originality a i když minulou Hyaenu stavím o dost výš, Spellbound se hrdě dotýká jejích prsou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 6.12.18 7:47odpovědět

U Sadist se se Sorghem určitě shodnu. Náramná kapela, o které se ví jen někdy a novinka potěšila, byť nedosahuje kvality Hyaeny.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky