Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sadist - Spellbound

SadistSpellbound

Sorgh6.12.2018
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Stále jsou trošku v pozadí, vlastně se o nich chvíli mluví vždy po vydání desky, ale jinak je ticho po pěšině. Přitom jsou jedineční.

Řeč je o Sadist, italské progresivní bandě, která nahrává silná alba, ovšem o nějaké světové proslulosti si mohou nechat zdát. Na jednu stranu jsem rád, že nechodí na trh s davem, na druhou stranu bych jim víc pozornosti přál. Ale třeba aspoň na domácím kolbišti patří k silným jistotám. My se můžeme těšit, že vždy za několik let přijdou s novou deskou, která má dnes už typické znaky a drží Sadist na pozici výjimečné kapely. Není lehké je zaškatulkovat, jejich hudba je uzel několika pramenů vedoucích z různých směrů, což jejich příznivci ví a oceňují. Když jsem si pustil aktuální Spellbound, i zcela bez informací jsem byl ihned u nich doma, v kryptě a pokorně leštil galoše.

 

Album pracuje s atmosférou stejně bravurně jako jeho předchůdci. Lehká naivita už tak nějak patří k věci, nízkonákladový zvuk kláves a samplů je tradiční součástí šerého divadla, ve kterém se střídají kulisy konzervatoře a neškodné, dětské lidovky. Melodie a strašidelný opar alba evokují dětské noční můry, což je aspekt vlastní i předchozím deskám. Skoro každý dospělý rád zavzpomíná na stinné kouty sklepů a komor, ve kterých se skrýval před šikanujícím výrostkem a zároveň se bál něčeho mnohem horšího. Brr, tohle je jako Erben, ta jeho Kytice skrápěná středomořským lijákem. Ve mně tyto silné a ne vždy vítané pocity podporuje duchařský obal desky, který jakoby vypadl z diskografie Kinga Daimonda. Převládající fialová barva je magická a násobí efekt tajemné krajiny.

 

 

Z duchařské nálady nás vytrhávají nadprůměrné hráčské výkony ostatních muzikantů. Za vším stojí technika, o kterou jde především, a to se vracíme zpět do reality plné fištróna a moderních vymožeností. Pominout nejde skvělé nápady rašící z lásky k tvrdým riffům. Sadist jsou pevně připoutáni ke kořenům metalu a ještě se nestalo, aby přepadli za hranu zdravého rozumu. Proto se i na Spellbound dočkáme krásně hoblovaných pasáží jadrného death metalu, který se u Sadist slušně rozvětvil a přestal být striktním představitelem žánru. Evidentně mu chybí hloubka, dunivý efekt nízce laděných nástrojů bychom hledali marně a brumendo má na bedrech jen baskytara, která se tváří všelijak, jen ne metalově. Z Marchiniho hry přirozeně zní láska k intelektuální produkci, kterou podtrhuje volným, neuspěchaným krokem. S vědomím jedinečnosti si kráčí okolním hlukem a na ohradu metalového stadionu přitlouká jazzové plakáty. Je o to výraznější, čím menším dojmem na první poslech zapůsobí kytary. Tím, že postrádají hloubku a váhu, se zdánlivě stahují do pozadí. Proto je potřeba objevit kouzlo jejich originálních struktur, které škrábavým zvukem slepují do nejednoznačného leporela motivů a nálad. Dokonalost je pak ve spojení všeho - kláves, strun a nakřáplého vokálu valibuka Trevora, který je pořád na pohled tím milým strýčkem, co vám vzápětí stáhne gatě. Zase brrr.

 

S klidem lze prohlásit, že Sadist mě s novinkou nezklamali. I když hrají podle stejných not už řadu let, stále se jim daří zaujmout a složit  zajímavé kusy. Jejich skvostné logo zůstává puncem originality a i když minulou Hyaenu stavím o dost výš, Spellbound se hrdě dotýká jejích prsou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 6.12.18 7:47odpovědět

U Sadist se se Sorghem určitě shodnu. Náramná kapela, o které se ví jen někdy a novinka potěšila, byť nedosahuje kvality Hyaeny.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky