Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Safety First - Safety First (EP)

Safety FirstSafety First (EP)

Jirka D.8.9.2013
Zdroj: CD, discbox slider
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Muzika pro pohodu a pozdní odpoledne provoněné šálkem dobrého Darjeelingu

Safety First jsou pro mě nové jméno mezi domácími interprety a jejich aktuální, bezejmenné EPko nová deska. Upřímnost v úvodu – zaujetí má svůj původ v CDčkové edici, protože čistě papírové zpracování „discbox slider“ se příliš často nevidí, jakkoliv jde o dosti sympatickou a elegantní edici. Bezva, bezva.

 

Upřímnost druhá – hudebně to na dělání děr do světa není, ale vlastně ani nemám dojem, že by kapele šlo právě o tohle. Nemám tím namysli, že by kapela hrála mizerně a čtveřice skladeb kulhala za produkcí spolku pro lidové umění, protože v tomto ohledu hraje deska bezvadně. Problém je jinde a zcela v souladu s většinou dnešní produkce – chybí vlastní výraz, osobitost, nějaký moment, u kterého si řeknete, že jde právě o tuhle kapelu a o žádnou jinou. Bohužel, přes tohle vlak nejede. Pro přiblížení muziky si přes protesty intelektuální části posluchačstva dovolím užít výrazu instrumentální post rock, tedy hromadu kytar, dlouhé skladby a atmosféra kam až oko dohlédne, i když kapela sama popisuje svůj koktejl jako: ambient 7 %, minimalismus 1 %, mathematic 7 %, instrumental 19 %, experimental 27 %, psychedelic 5 %, space rock 3 % a delay 31 %. Pokud máte jasno, popojedeme.

 

 

Safety First sami přiznávají, že první impulz pro vlastní tvorbu proběhl na koncertě Maserati a pokud lze dohledávat inspirace, pak jednoznačně u těchhle Amíků. Rovnice Maserati - elektronika = Safety First platí skoro do puntíku, ale nahlíženo z vyšší perspektivy by se podobná rovnice dala užít téměř u všech a všude. A soustavy rovnic byly vždycky problém. Podívejme se na věc jinak, třeba z pohledu fanouška žánru, který nehledá převratné inovátory, ale spokojí se slušně zahraným a zkomponovaným standardem. Tenhle požadavek totiž Safety First s přehledem plní, jejich kytarovka ladně kloubí rytmiku tepající životem a rozestřenou repetici jednoho ústředního motivu, se kterým se sice nenakládá s přemírou fantazie, ale naopak je ždímán do poslední kapky potu lehce zasněného posluchače. Pacifismus hudbou.

 

Tohle EPko je muzika pro pohodu a pozdní odpoledne provoněné šálkem dobrého Darjeelingu. K podobným účelům užívám „Let yourself be huge“ od Cloudkickera a představa, že i tahle dvacetiminutovka by zamířila na desetipalec, mi není vůbec nepříjemná.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sorgh / 8.9.13 9:10odpovědět

Zcela souhlasím. Kapela na mě žádnej zvláštní dojem neudělala, chybí něco osobitého, ale hrát umí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky