Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ani Sakis Tolis, spoluzakladatel a tvůrčí mozek řecké blackmetalové ikony Rotting Christ, během lockdownů nelenil. Sešlo se mu pod rukama několik skladeb, z nichž šest dotáhl s hostujícími muzikanty do podoby, kdy mu stálo za to je vydat jako samostanou mini-nahrávku. Kdo si zakládá na jeho specifickém rukopisu, nebude zklamán ani u jeho sólo projektu, byť zní vůči jeho domovské formaci o něco jemněji. Rotting Christ si za svou existenci prožili různá období a výčet jejich diskografie nabízí opravdu vkusné rouhavé menu. Stačí si vybrat. Poslední roky se ale projev kapely stabilizoval o něco víc, než by bylo zdrávo. Bylo víc potěšující si poslechnout další album a jeho koncept, než v něm hledat něco překvapivého, progresivního. Prostě si to jít chvilku užít. Atraktivita šla pomalu ale jistě dolů a poslechy se nesly v kombinovaném pocitu důvěrně známých a stále dobrých postupů se stereotypní vatou a drmolení si pod vousi, že už by to chtělo něčím oživit.

Ohledně první sólové práce Sakise Tolise bych ale o nějakém oživení nemluvil. Vrchní hnilobec rozhodně neměl v úmyslu něco měnit a pokračuje v tom, co mu je vlastní. Respektive co mu není svaté. Už od prvních sekund je jasné, o koho jde. Jen se připravte na mírnější a otevřenější materiál. V případě sólové Sakisovy tvorby se určitě nebudeme bavit o black metalu, ale spíš o temné a symfonické variantě gothic/doomu. Fanoušci Rotting Christ si jistě pamatují období let 1997-1999 a po sobě jdoucí alba A Dead Poem a Sleep Of The Angels. Zejména pak to první si užilo svou chvilku slávy a definovalo nejatmosféričtější éru kapely. Tu, která byla v čilém spojení s gothic metalem jako hlavním hudebním kurzem kapely. A právě i z tohoto úhlu pohledu můžeme vnímat Sakisovu první osobní zpověď. Materiál EP je melancholický, epicky výpravný a s typickým důrazem na sbory a tajemné symfonično. Veškerý jeho děj je čistší, na nějakou podzemní špínu a hru na temné rituály není to pravé místo.

Jednou větou, malá sólovka Sakise Tolise je melodická heavy nahrávka s gotickým zdobením okolo. Jakkoli se můžeme bavit o nutnosti podobnou věc vydat nebo jak ji vlastně vnímat, pořád jde o kolekci, která se poslouchá v podstatě sama. Se vším klišé padlých andělů, prach jsi a v prach se obrátíš metalem, a honosně jednoduchou chorální mystikou. Nic složitého, a už vůbec nic významného. Sám Sakis dává víc průchod svým čistým vokálům, ale spíš nás postupně provede celým svým rejstříkem. Ještě jedna hudební paralela, možná ta úplně nejjednodušší - Among The Fires Of Hell zní trochu jako Rotting Christ a Paradise Lost dohromady. Párkrát jsem se totiž přistihl, jak si v hlavě některé momenty EPka přirovnávám právě k britské legendě. Ono se to tou proluftovanější polohou desky samo nabízí.

Jinak je tohle EP takové nahoru - dolů, od soumraku do úsvitu, nalej - vylej. V šestce skladeb se dá najít lecos chytlavého na první dobrou, u mě takto lehce naskočila do poslechového vláčku do stanice non-stop nejatmosféričtější věc Ad Astra. Taková Silence je ale oproti ní docela protivná symfo-odrhovačka se stále stejným vokálním patosem. A tak je to prakticky celou dobu. Něco voní, něco už zavání. Dál už zbývá jen konstatovat, že Sakis Tolis má svůj specifický styl a hraje si s ním, jak uzná za vhodné. Pro mě je to vlastně ukázková nahrávka, jak se pohybovat mezi skutečným zaujetím a přešlapováním na místě. A protože nejsem žádný intelektuál, tak mě baví obojí a je mi trochu jedno, jestli si mám všímat něčeho jiného. Jsem si vědom, že je tu pár věcí, které bych jinak nesnesl, ale když já mám prostě Rotting Christ rád... Tohle je zkrátka možnost si poslechnout, co vytvořil mistr Sakis v roce 2021 a buď si to vychutnat, nebo nechat být.