Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sallow Moth, to je agilní Garry Brents, jeho silná záliba v science fiction, fantasy a post-apo tématice. Hudebně neposedný chlapák, protože i když je dobře živen, není to jen guturálním nánosem na atmosféricky otevřeném death metalu Sallow Moth. Garry se realizuje v dalších projektech napříč styly, od pop music až po black metal. My jsme dnes ale zatíženi na Sallow Moth, respektive na čtvrté album tohoto Garryho dítka. Ten k sobě až v souvislosti s novinkou přizval regulérního parťáka, bubeníka Allena Gingericha, který je nyní uváděn jako další člen kapely. Ta byla vždy obohacena účastí hostujících muzikantů, s nimiž se postupně trhal pytel - na loňském opusu Mossbane Lantern jich bylo rovných dvanáct. Jen o něco méně jich Garry přizval také k nahrávání nového alba.

Děj Hydrophilous Brood se odehrává na fiktivním místě zvaném Pamugara, jehož polohu bychom v rámci naší planety mohli zasadit do tropické přírody Filipín. Tamní bujný svět mění po průchodu portálem organismy v nové hybridní druhy a Sallow Moth pak vyjadřují tuhle přeměnu po stránce hudební. Pokud ještě chvíli zůstaneme u popisu samotné hudby, předchozí album Mossbane Lantern bych tituloval jako svéráznější co do experimentů, novinka je v tomto směru o něco střídmější a je více zaměřena na brutální a technický death metal, který je pak teleportován do dalších prostor, kde by se normálně ocitnul jen stěží.

Hydrophilous Brood je srovnanější a razantnější materiál, než jeho předchůce. Loni to byly maniakální žně, kdy se barometr šílenosti v podstatě nezastavil a skoro pořád kulminoval. Záleží, kdo rád více střeštěností a mimo běžný příjem vyhřezlých rytmů a kdo je spíše obdivuje, jako za každou cenu potřebuje jejich přítomnost. Sám nevím na jaké straně barikády stojím, já se spíš přiznám, že se cítím v celém tom prorostlém a divokém světě Sallow Moth v ohrožení u obou alb. Na minulém počinu se vsadilo na odvahu a překotnost, dnes na intenzitu a brutálnější základy. To pak zákonitě vyzní jako rovnice o výsledku - více vykloktávání a méně experimentů. Pravda to ale úplně není.

Ano, ten poměr sil je procentuálně rozložen jinak. Nadále ovšem platí, že jsme na dotek něčeho, co nepochází z toho světa a co je zatraceně hyperaktivní. Je třeba být celou dobu ve střehu, protože tempo je splašené a proměny rychlé. Rozvážnější, ale pořád kurva rychlé. Pro stárnoucí gentlemany, kterým po ránu trvá trošku déle vyladit běžné životní rituály, je pak o poznání těžší najít s tímto nastavením společnou řeč, natož rychlost. Ale protože zvítězí chuť po tom slyšet něco méně tradičního a cítit cvrkot proměn a pokušení, hlava zbystří a najde někde vzadu ztracený mladický zápal.

Je to víc kanální, hrdlo i riffy jsou zarudlejší a efekty držené v pokornějším rozlišení. Ano, je to tak... Na jednu stranu zklamání, na tu druhou jistý druh klidu na duši, i když o klidu tohle album rozhodně není. Sallow Moth se zkrátka hnuli dál. A dál nás nevybíravě atakují. Možná už to tolik nebolí (bolí) a taky nejsme tak vykulení (jsme), ale když si dáte tohle album po večeři, buďte si jisti, že pár hodin neusnete. Garry a jeho nový kumpán Allen jsou nezmaři. A jejich sci-fi podnikové soustředění je možná srovnanější, ale na podivínství mu to neubírá. Celkový příjem a výsledný dojem? Nadstandard co se počítá, ale smysly nad úroveň těch běžných zůstávají v normálu. To zas jo. Užij si experimentální brutalitu, provětrej se v nespoutané přírodě a pak honem domů, ráno musíš do práce, vole.