Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Samael - Lux Mundi

SamaelLux Mundi

Victimer3.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Ocitáme se znovu ve stejné galaxii s přijatelně aktivním přístupem k momentální trase tělesa, ale příští výjezd už by mohl smrdět laciností. Diagnóza sebevražda se však ještě nekoná.

Vesmírní kazatelé ze Švýcar plní status kultu pro nejednoho zaníceného universála.  První tři výtvory hovořily black metalovým dialektem s poměrně slušnou originalitou a tuhle pak navíc ještě prohloubili vydáním své čtvrté nahrávky. Tou nebylo nic menšího, než album znamenající revoluci v metalu obecně, tedy měsíční elektro pochod ''Passage''. Kdo podlehl, nelze se podivovat, kdo ohrnoval nos, je holt chvácen jinými údery historie. Tak či tak, je třeba brát ''Passage'' jako odrazový můstek do budoucnosti SAMAEL, která postupně přinesla jak mnohá překvapení, tak zakolísání a úpadky směrem k průměru.

 

Kronika ''Lux Mundi'' o dvanácti kapitolách se čte poněkud kostrbatě a v diskografii kapely nebude rozhodně zabírat první místa na slunci. Zklamání zejména vzhledem k tomu, že se SAMAEL na svém minulém výtvoru ''Above'' pokusili o jakési poohlédnutí se do ortodoxnější minulosti, byť o přijatelnosti nahrávky by se dalo dlouze polemizovat. Galaxie kapely však alespoň o kousek rozepnula svůj poklopec a nechala vstřebat něco starých (v kosmické éře naopak nových) vlivů. Vydáním ''Lux Mundi'' byly ale tyto rozpínací praktiky pošramoceny, i když ne rovnou ukončeny. Na tuhle skutečnost je nutné mít dva pohledy, protože SAMAEL lehce evolují i ve svém zajetém stylu. Hromadně to ovšem vidím na cca 3 až 4 skladby, které na novince zní velmi slibně, stejný počet zcela zbytečných tmelů vlastních děr v sebevědomí a ostatní tak nějak neprudí a tvrdí muziku. Rozbor novinky je tak docela slušným oříškem zejména pro pokročilejší fans. V prvním dojmu to vypadá na zjevné zaleknutí se minulého opusu a rozpaky nad pohlcením vlastní minulosti, ustrnutím ve vývoji a sázkou zpět na mechanickou modernu. Výsledek je potom podivný. Tím, že se kapela neodhodlala tolik kombinovat, je ''Lux Mundi'' dílem, které strnule chřadne mezi většinou jejich dikografie, ale zároveň není pouhým odpadem. Album mi nakonec zní jako typická SAMAEL kosmo pochovka s drobnou evoluční kapacitou v podobě nových melodických rejstříků a svěžích umělohmotných přísad. Ten, kdo tedy bral minulé album jako pokus o oživení (přinejmenším), bude nejspíš podobně jako já zklamán.

 

samael

 

Tyhle doprovodné motivy, myslím ti různé kudrlinky, elektronické libůstky či náběhy do netušených mezí, zní v kontextu celku nakonec nevýrazně. Překrývá je nejistota a pochyby, a to hlavně v první polovině desky. Ta druhá zastihuje Švýcary ve větší pohodě. Novinka disponuje, jak se na SAMAEL sluší a patří, vytříbeným zvukem - moderním a synteticky rázným, ale to je v případě takové veličiny samozřejmost. Osobně řadím ''Lux Mundi'' do stejného galaktik levelu spolu se ''Solar Soul'', která mi v celé té hierarchii nahrávek SAMAEL lehce zapadá a pokud člověk skutečně neaktivuje paměťovou jednotku, jako by ani nebyla ...

 

Pochod temných kosmodesignérů už se prostě opakuje a není to poprvé. Jednotlivé úlomky hvězdných světel sami koráb neutáhnou. Viděno srovnávací optikou, raději otočím kormidlem prudce do minulosti a ponořím se zpět do poslechu ''Passage''. To, kdyby bylo vybaveno dnešním zvukovým kapitálem, by ničilo planetu po planetě. Na kdyby se ovšem nehraje. ''Lux Mundi'' není průrazným světlem, ale poblikávajícím hologramem vlastní kreativity, SAMAELiminací odvážnosti předchozí desky. Chápu, jak to kapela asi myslela, kudy povolit uzdu a nechat proniknout novum, přesto se domnívám, že se to nepovedlo a výsledek je matnější než by měl být.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky