Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Saxon - Destiny

SaxonDestiny

Sarapis20.10.2010
Zdroj: mp3/kazeta stará nejmíň 20 let
Posloucháno na: PC + bedny Genius / kazeťák Toshiba
VERDIKT: Na to, jak nevděčnou roli hraje deska „Destiny“ v diskografii kapely, je na ní nezvykle mnoho silných a působivých momentů. I proto byste jí mohli dát ještě šanci.

Zřejmě nejvíce podceňované album z dílny britských bojovníků rozhodně není špatné. Jen jeho uhlazené hard rockové kontury inspirované tehdejšími stadiónovými hvězdami Bon Jovi, Whitesnake apod. nemohly zaznamenat u skalních příznivců sebemenší úspěch. To naštěstí albu neupírá jeho kvality a pokud jste tolerantní heavy metalový fandové nebo milovníci výše uvedených veličin, tuto desku vřele doporučuji. Nachází se na ní totiž překvapivě plno melodických písní vedených v klasickém podání hard rocku osmdesátých let.

Potenciální problém barvy hlasu „Biffa“ Byforda, jenž by nemusel být mimo heavy metalové mantinely zcela pevný v kramflecích bere hned v úvodu alba za své. Předělaná hitovka Christophera Crosse „Ride Like to Wind“ nečiní Byfordovi žádné potíže a otevřenému posluchači už vůbec ne. Jak zní originál, to vám nepovím, ale jako rozjezd alba zní cover přesvědčivě. Hned ukazuje kapelu ve světle jejího aktuálního hudebního rozpoložení, které by se dalo zjednodušeně nazvat melodickým rockem místy přecházejícím do oblasti AOR. V další skladbě se už Saxon představují autorsky a opět nezbývá, než přijmout jejich práci s povděkem. Téměř všechny songy se mohou pyšnit silnými refrény, které po několika posleších jen tak z hlavy nevyženete. Můžu jmenovat například baladickou „I Can´t Wait Anymore“, epičtější „S.O.S.“, nebo bouřlivou „Calm Before the Storm“. Klasický rockový ansámbl je podepřen nezanedbatelnou podporou kláves, které např. v refrénu strhující skladby „Song for Emma“ hrají po boku sboru velmi důležitou roli ve vytvoření masivního vyznění melodického motivu. Tak je tomu i v několika dalších skladbách, které tím získávají na potřebné intenzitě. Inu, příspěvek producenta Stephana Galfase nelze přeslechnout, uvědomíte-li si, že v minulosti spolupracoval mimo jiné s interprety jako Meat Loaf, Stryper nebo dokonce Cher. Nicméně určité metalové zajiskření se na albu nachází a to třeba ve šlapavé „For Whom the Bell Tolls“, nebo v závěrečném atomovém varování „Red Alert“, které je zakončeno docela depresivním instrumentálním outrem. Saxon tedy tak úplně nezapomněli na svůj mateřský styl a přidělili mu zde alespoň minoritní pozici letmého nádechu. Úřaduje ale melodický rock a deska zní, jako by ho Saxon hráli odnepaměti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky