Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zřejmě nejvíce podceňované album z dílny britských bojovníků rozhodně není špatné. Jen jeho uhlazené hard rockové kontury inspirované tehdejšími stadiónovými hvězdami Bon Jovi, Whitesnake apod. nemohly zaznamenat u skalních příznivců sebemenší úspěch. To naštěstí albu neupírá jeho kvality a pokud jste tolerantní heavy metalový fandové nebo milovníci výše uvedených veličin, tuto desku vřele doporučuji. Nachází se na ní totiž překvapivě plno melodických písní vedených v klasickém podání hard rocku osmdesátých let.

Potenciální problém barvy hlasu „Biffa“ Byforda, jenž by nemusel být mimo heavy metalové mantinely zcela pevný v kramflecích bere hned v úvodu alba za své. Předělaná hitovka Christophera Crosse „Ride Like to Wind“ nečiní Byfordovi žádné potíže a otevřenému posluchači už vůbec ne. Jak zní originál, to vám nepovím, ale jako rozjezd alba zní cover přesvědčivě. Hned ukazuje kapelu ve světle jejího aktuálního hudebního rozpoložení, které by se dalo zjednodušeně nazvat melodickým rockem místy přecházejícím do oblasti AOR. V další skladbě se už Saxon představují autorsky a opět nezbývá, než přijmout jejich práci s povděkem. Téměř všechny songy se mohou pyšnit silnými refrény, které po několika posleších jen tak z hlavy nevyženete. Můžu jmenovat například baladickou „I Can´t Wait Anymore“, epičtější „S.O.S.“, nebo bouřlivou „Calm Before the Storm“. Klasický rockový ansámbl je podepřen nezanedbatelnou podporou kláves, které např. v refrénu strhující skladby „Song for Emma“ hrají po boku sboru velmi důležitou roli ve vytvoření masivního vyznění melodického motivu. Tak je tomu i v několika dalších skladbách, které tím získávají na potřebné intenzitě. Inu, příspěvek producenta Stephana Galfase nelze přeslechnout, uvědomíte-li si, že v minulosti spolupracoval mimo jiné s interprety jako Meat Loaf, Stryper nebo dokonce Cher. Nicméně určité metalové zajiskření se na albu nachází a to třeba ve šlapavé „For Whom the Bell Tolls“, nebo v závěrečném atomovém varování „Red Alert“, které je zakončeno docela depresivním instrumentálním outrem. Saxon tedy tak úplně nezapomněli na svůj mateřský styl a přidělili mu zde alespoň minoritní pozici letmého nádechu. Úřaduje ale melodický rock a deska zní, jako by ho Saxon hráli odnepaměti.