Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Britští kováři Saxon produkují v novém tisíciletí jednu desku za druhou, přičemž jim na to stačí většinou jen dvouleté rozestupy. Mezi tím turné na podporu aktuální nahrávky, pak návrat domů, krátký odpočinek a zase všechno pěkně od začátku. I kvůli tomu mám dojem, že je o nich slyšet rok od roku pořád víc. A možná tomu tak skutečně je.

Tatam je experimentální etapa v druhé polovině osmdesátých a první polovině devadesátých let. Koketování s glam metalem, klasickým rockem i bluesovými prvky nikdy nepadlo na úrodnou půdu saského lidu a za oné éry došlo k velkému ústupu z pozic a úpadku fanouškovské základny. Jakoby to Saxon pochopili a minimálně od alba “Unleash the Beast” (1997) hrají zase to, co se od nich tradičně očekává - heavy metal. Aktuální album “Sacrifice” tak nemůže mít výstižnější charakteristiku.

Jenže není to trochu k neprospěchu, když si kapela z několika let experimentování nepřinese vůbec nic a jen se vrátí k tomu, co dělala předtím? Může v tom být kalkul, může v tom být touha tvořit to, co jim jde nejlíp, může v tom být i pohodlnost. To ví jen sama kapela a na posluchači je, aby se s tím vyrovnal, nebo šel o dům dál. Jak je již zřejmé, nevýhodu současných Saxon vnímám v žánrové ryzosti. Materiál na “Sacrifice” nelze popsat jinak než jako čistokrevný heavy metal, což je dosti omezující prostor k sebevyjádření kapely. Jedinou ostrou zbraní a aktivní obranou proti stagnaci je v tomto ranku snad jen skládání pořádných pecek, ne-li metalových hymen. A to se ne vždy podaří. Požadovat  to po starých harcovnících je možná trochu odvážné, ale pokud chtějí Saxon obhájit svoji další existenci, zkrátka musí makat o sto šest.

A tak poněkolikáté poslouchám album “Sacrifice” a říkám si, že s tak úzkými mantinely to nedopadlo zle. Samozřejmě každý je strůjcem svého štěstí, ale pokud má někdo tvořit výhradně ve stylu zakonzervovaného heavy metalu, tak to může znít klidně takhle. Produkce by sice nemusela být tolik “moderní” a bicím by slušel živější a dřevěnější zvuk, ale žíly mi to při poslechu netrhá. Spíš mě mrzí, že Nigel Glockner nepředvádí za studiovou soupravou nic navíc ze svého umění a na albu hraje “jen” standardně dobře, jak to zrovna jednoduché riffy vyžadují. Vokální projev Biffa Byforda je s přibývajícími roky civilnější, ale výšky mu stále jdou pěkně od plic a je fajn, že zde slyším jeho typickou práci s vícehlasy (i když v menší míře než před lety).

Psal jsem něco o peckách a metalových hymnách. Nuže, zásadní hymna se nekoná, ale pecek by se pár našlo. Třeba hned titulní šlapavá píseň, dále speed metalem přikořeněná “Warriors of the Road” z oblasti závodních drah a hned následující “Guardians of the Tomb”, disponující nejvýraznějším refrénem na albu. Za vyzdvihnutí stojí také “Made in Belfast” s ústřední melodií jako vystřiženou z nějaké severoirské tancovačky a “Walking the Steel”, která vlastně je tak trochu hymnická. Opačný pól tvoří méně výrazný a více klišovitý zbytek v čele se “Stand Up and Fight”, při níž mám vždycky dojem, že poslouchám Gamma Ray. A to mi moc nevoní.

Když už jsem použil výraz klišé - je třeba si uvědomit, že na tomto albu je klišé skoro všechno (hlavně texty). Třeba některé kytarové riffy jsou téměř důvěrně známé. Pokud se přes to nedokáže posluchač přenést, album a celý Saxon skončí v koši. Ale kdo si pustí heavy metalové album z roku 2013 bez toho aniž by očekával kůži, džínsy a hrozící pěst? Jak by řekl Kryton: jedině tak jogurt. Tím bych to i uzavřel. Solidní deska, která nemůže nikoho překvapit. Trochu škoda, ale lidi někdy mají rádi své jistoty.