Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už jsem ani nedoufal, že se Scar Symmetry vrátí na scénu s novou řadovkou. Ohýnek důvěry ale přece jen doutnal. Předchozí deska vyšla před neskutečnými devíti lety. Byť její název napovídal, že se jedná o první díl, a proto je dobré čekat i dvojku, přece jen mě skepse ovládala - takových už bylo. Nakonec to tedy dobře dopadlo a švédská melodická prog/deathová úderka se do hrobu nedostala. Je zde druhý díl The Singularity a zní příjemně svěže.

Ano, pořád budu uctívat první tři alba s původním zpěvákem Christianem Älvestamem. Jejich nadčasovost, síla a uhrančivost nelpěla pouze na bezchybném vokálu zmíněného borce. Tehdejší forma Scar Symmetry byla zejména na Pitch Black Progress dost dobrá. Z reakcí napříč hudebním spektrem jsem ovšem pochopil, že většinovému fanouškovi sedí víc tvorba po odchodu Christiana. Kapela se minimálně od Dark Matter Dimensions odklonila od původního směřování. Je více heavy, prog a méně lpí na deathu. Melodie jsou jiné, jsou přívětivější a méně záludné. Proto asi ten ohlas napříč metalovým spektrem. Já si na tuto tvář musel zvyknout…

The Singularity (Phase II: Xenotaph) na mě bafla a překvapila energií a nadšením. Scar Symmetry na tomhle albu zní hodně vyspěle. Přestávka kapele evidentně prospěla. Samozřejmě se i tady střídají velkolepá místa s těmi méně zajímavými. Stále mi připadne zpěv Larse Palmqvista svým způsobem unylý. Musím mu ovšem přiznat, že mu to na nové nahrávce zpívá daleko líp než na předchozích deskách. S Robem se skvěle doplňují. Roba nepitvám, ale užívám si ho. Ten je čím dál lepší.

To nejzajímavější přináší hudba. To, jak jsou skladby promyšlené. Mají spád, nepostrádají gradaci a zajímavé odbočky. The Singularity umí být občas i pěkná sypačka. Kapela uhání jak o život, přičemž se svíjí v instrumentálních orgiích. Klávesy si dost berou prostor pro sebe, ale ne za každou cenu. Jsem překvapen pestrostí materiálu i jeho variabilitou. Je mocný, ale síla mu dlouho nevydrží.

Skladeb je na můj vkus hodně a hodinová stopáž tím pádem jakbysmet. Neplatí to pro všechny skladby - taková Altergeist je hotový poklad. Nejsilnější momenty zažívám někde vprostřed desky. Po Altergeist mě příjemně občerstvuje hitová Reichsfall s naprosto úchvatným sólem na začátku. Baví mě dramatická a potemnělá Gridworm s grandiózními vyhrávkami. Ve skladbě se řádně hobluje a křičí. Refrén samozřejmě patří rozhovoru obou zpěváků s větším důrazem na čistý projev Larse.

Scar Symmetry nahráli dobrou desku. Desku, která je bez debat vrací na výsluní. Pro příznivce melodií a progresivně laděného death metalu může The Singularity (Phase II Xenotaph) být moc pěknou slavností.