Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Schammasch - Contradiction

SchammaschContradiction

Bhut28.8.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Contradiction je kvalitní album plné mrazivých skladeb s důrazem na zatěžkanost hudby s až avantgardním laděním. Vliv Triptykon, či Dark Fortress je sice citelný, ovšem ne zničující. Výsledný verdikt proto musí být pozitivní, jde totiž o dílo, které není jen tak obyčejné, ale má silné ambice a bravurně útočí na posluchačovy emoce.

Švýcarský band Schammasch je pojmem ve své podstatě novým a dosud neotřelým. Na štítě má dvě desky, z nichž tu druhou, letošní a aktuální Contradiction si přiblížíme právě teď.


Contradiction je dvojalbem s celkovým počtem devíti skladeb. Z toho plyne, že písně nebudou zrovna úsečné, nýbrž půjde o rozsáhlé eposy a sem tam se jim podaří překonat hranici deseti minut. Pro soustředěný poslech a plné vnímání této nahrávky je proto nutné si vyhradit více času, než bývá obvyklé. Nabízí se samozřejmě otázka, zda má taková deska sílu zaujmout a především udržet posluchačovu pozornost. Kladným faktorem je rozdělení díla na dva disky, čili na dvě ucelené části, mezi nimiž si posluchač může udělat pauzu k nadechnutí a jít se provětrat.


Na výsledném zvuku nahrávky se podepsal Victor Bullok, více známý jako V. Santura. Tento člověk do díla vtiskl dech kapel, ve kterých je kytaristou, tedy především Triptykon a Dark Fortress. To vše má za následek, že album Contradiction zní opravdu velmi podobně jako nejposlednější tvorba uvedených kapel. O kopírování řeč však není, spíše o inspiraci a vcítění se do podobně chorobného pojetí black metalu, kterými vzpomínaná jména disponují. Triptykon ovšem dokáže být daleko přesvědčivější, alespoň svou energii důrazně předvedl na letošním díle Melana Chasmata. Dark Fortress znějí v posledních letech citelně zádumčivěji, ovšem nechme se překvapit, s čím se vytasí na očekávaném albu Veneral Dawn, které vyjde v září. Ale zpět k Schammasch.

 

Jak už bylo naznačeno, vše se ponese v éterické temnotě a zvláštní esenci mystična. V tomto bodě kapela splňuje požadavky, umí být i oslnivá a nepotřebuje k tomu příliš mnoho efektů, děsivých kláves, výkřiků a podobných propriet. Prostě jedou tlumené tempo black death metalu pomocí hlubokých kytar a šikovně namlácených bicích. Výtka směřuje především k příliš velké roztahanosti. Kompozice jsou sice dostatečně barvité a rozmanité, i tak se ale při jejich zbytečně dlouhém trvání dostavují pocity nudy. Některé momenty jsou prázdné a nic neříkající, takové, kdy si umělci pohrávají sice stylově a řemeslně s každou notou, ale ve výsledku toho moc neřeknou. Jisté škrty a ořezy skladeb na únosnější délku a snad i zmačknutí celku v jedno cd bych unesl. Takto jsem občas nucen odpočívat a to až do chvíle, během které kapela vytáhne motiv, dosud třeba neslyšený, nebo postačí, když změní rychlost hry a podobně. Naštěstí je těchto momentů na desce plno, takže odtrhávání pozornosti není tak četné.


Shrnuto, sečteno: Contradiction je kvalitní album plné mrazivých skladeb s důrazem na zatěžkanost hudby s až snad avantgardním laděním. Vliv Triptykon, či Dark Fortress je sice citelný, ovšem ne zničující. Výsledný verdikt proto musí být pozitivní, jde totiž o dílo, které není jen tak obyčejné, ale má silné ambice a bravurně útočí na posluchačovi emoce. Dopřejte si plnými doušky lák temnoty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky