Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Schwarzprior - Nemoc

SchwarzpriorNemoc

Victimer9.2.2023
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Osobitě studené disko co netančí, ale kope, je o osm let dospělejší. Bylo dlouho nemocné a ta nemoc je teď mezi námi.

Už jsem ani nedoufal a soukromě si Schwarzprior zařadil jako domácí zjevení, které jednou albově vzplálo, aby zase zhaslo. A zůstalo jen u dobrých vzpomínek, které možná ani není třeba rozvádět. Stačí, když se je podaří čas od času chytit někde v klubu, protože své si tihle svérázní elektro pošuci řekli a stopu zanechali. Tyhle pořádky se ale mění. Hned na začátku roku kapela pěkně bez přípravy vybalila, že právě vydává novou desku Nemoc. Už nebylo nač čekat, museli ji vyříznout a jít s ní ven. S novými šesti peckami a krátkou nahrávkou, která sice ubrala na extravaganci a zklidnila se, ale to typické pro Schwarzprior na ní zůstalo.


Oproti IDDQD je na novince vlastně jen polovina materiálu. Ale zase je tu soudržnost, která solidně vyšilujícímu debutu trochu scházela. Tam to bylo o shození zábran, tady o vyspělejším a klidnějším přístupu. To hlavní - studené jednoduché rytmy, temnota, kus provokace a specifické texty, to kapele zůstalo a dál na tom staví. I když jde celkově o civilnější přístup a taky texty jsou o něco reálnější. I ony si ale dál drží svůj prostor, žijí si ve svém vlastním světě. A pořád to chce trochu rozvinout chápání, aby je šlo pobrat. I to extravagantní, možná až teatrální ve Schwarzprior pořád dříme, jen si to víc sedlo. Jako by i na blázny dolehla moudrost.

 


Je asi trochu jedno, jestli budeme řešit, že je Nemoc a její cca 23 minut spíš EP, čemuž zrovna tohle nahrává. Důležitější si bude říct, že jsou to zkrátka noví Schwarzprior a možnost si je po dlouhém čase zase užít. Dnes už jen duo Motal - Schwarz nahrálo za dohledu Moimira Papalesca šest nových skladeb, ze kterých jde znovu samorostlý mix EBM, post industrialu a temného diska. Což někdy vyvolává dojem, že se něco velmi nehezkého děje s duší novoromantika, který z toho všeho taky trošku čouhá. Romantik Schwarzprior ale blije na Karláku, uklidňují ho dráty a neony, a pokud jde o srdce, tak to nespravuje, bo není doktor.


Docela si myslím, že ta jistá uhlazenost bude někomu vadit. Že něco divokého z kapely vyprchalo. Buď jak buď, já si taky zvykal a nakonec bez problémů přijal, jak se věci mají. Změnou je i to, že na nových Schwarzprior Tomáš Motal víc zpívá. Někdy se mu to zase zvrtne, ale rozhodně už neblouzní a nesvíjí se ve vokální agónii. Už první track Samovznícena je toho důkazem a jde si to užít. Jinak je to dál samozřejmě ten úsečně pojatý hlas s moravským přízvukem, který dnes v heslech víc vypráví. Jenom je pravda, že někdy to zní lehce nevýrazně, až zapadle. Jako třeba v Karláku, kde bych čekal větší vypětí. Na druhou stranu, role jakéhosi apatického androida Motalovi taky padne. A ještě jedna důležitá věc - pokud Schwarzprior slevili na výstřednosti, tak určitě ne na energii. Ta tam pořád je, i když je koncentrovanější.


Ani se nedá říct, že bych měl na albu nějakého favorita. Jedu si těch šest kousků pěkně za sebou, hledám si v textech to svoje a klepat hlavou do pulsující elektroniky na pomezí tanečna a ocelárny je už samozřejmost. Každopádně je to znovu jako v případě debutu velmi dobrá zábava, kterou nejde vyndat z hlavy, uší, mobilu a všeho co má člověk po ruce, když je venku a jde městem. A město je Bauhaus Brusel.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky