Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Scott Walker + Sunn O))) - Soused

Scott Walker + Sunn O)))Soused

Victimer20.12.2014
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Gentlemanská dohoda jak udělat zvukově experimentální album na vysoké úrovni.

Není soused jako soused... Sousedovic Toníček nemá žádný koníček, zpíval kdysi maestro Mládek lordu Podlahovi do jeho pozitivně laděného pořadu o kutilství. Od té doby, co Přemkovi našli na zahradě zakopaného ukrajinského rolníka, skladba mírně potemněla. A z temnoty už se nehneme ani o cenťák, ba co víc, budeme si v ní přímo libovat. Kooperace vyžilého vokalisty Walkera s duem zvukových nezmarů O'Malleyho a Andersona je totiž temná až běda. Pro neznalého kurzu obou adeptů může jít minimálně o kejhák, neboť jakmile si někdo nepřipravený pustí tohle album v rámci interního posluchačského odpoledne, může zle narazit. No rytmus, no harmonie, a pokud přece jen, tak sakra málo. Zkrátka nic hezkého k zasmání. Jen dronující si ve své vlastní vášni pro nepatřičné hudebno bude ukojen a jen ten, kdo lascivně se dívá do zrcadla za doprovodu mistra vokální netradice, bude smířen s osudem. Další, prosím, vypadněte dokud je čas.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/soused.jpg

 

Dobu, kdy byl Walker ještě popový zpěvák si nepamatuji, jelikož jsem ještě nebyl ani v mysli obou rodičů, takže zde nemíním vynášet soudy o jeho přínosu na tehdejší kurz dolaru, jak mu to tenkrát seklo a tak podobně. Sešli jsme se dnes, byli jsme si souzeni pro tento rok. Oproti mistru hrdla je mi dvojka zvukově robusních kreativců Sunn O))) poněkud bližší, takže sledování každého jejich kroku patří k mým domácím zálibám. Holt není kutil jako kutil... Spojení obou je pak jasným záměrem brázdit experimentální muziku a objevovat další nové výzvy. Povedlo se.

 

Vnímat ovšem tuhle spolupráci jen jako nevábně se linoucí tuhou hmotu, do které Walkerův vokál evidentně nepatří, by bylo příliš snadné. Budeme-li se bavit o široké škále nestravitelnosti, nejsme na úplně vhodné adrese. "Soused" má totiž trávení na slušné úrovni a bez vedlejších projevů. Pokud úvodní dvojice skladeb do alba jakoby uvádí, tak třetí věc "Bull" už ukazuje, že se není nutné jen plazit rákosím a zlověstně zírat ze tmy. Možnostem se meze nekladou. Dál už je deska definovatelná jako exkluzivní průvodce experimentálním mikrosvětem, jehož zatáčky nejsou nikterak záludné ani kruté. Jedovaté ano, ale nikoliv falešné. Jestli si v tuto chvíli připomenu vzájemné hašteření Sunn O))) a Ulver, tak se budu vracet ke zklamání. Žádná přidaná hodnota, nic co by tuhle desku dostalo o level výš. Pouhá hra na jistotu, bez chuti a zápachu. A přesně tak "Soused" nezní. Neustále překvapuje, umí se zpříma podívat do očí a i když je jeho duše zvrácená, tak rozhodně ne špatná. Hudba "Soused" umí být monstrózní, stejně jako komorně přimáčklá ve tmě místnosti. Přítomnost k dokonalosti vedených momentů ji katapultuje až na samotnou špici letoškem evidovaných nahrávek.

 

Zeptej se matky, proč se otec pár dní nevrátil a zmalovaná sousedka se ti ze srdce a svého pohlavního orgánu zhluboka směje. Výsměchem může být i tohle album, ovšem pouze v dobrém slova smyslu. Vyloženě slabé povahy jeho náplň neunesou, průměrní jedinci to přežijí a gurmáni odseknou cosi o překvapivé poslouchatelnosti. Ale dost slovních průjmů, však posuďte sami nakolik je tahle spolupráce přístupná a za jaký konec ji vlastně uchopit. Sám jsem spokojen a musím říci, že hodně.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky