Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sear Bliss - Heavenly Down

Sear BlissHeavenly Down

Victimer24.9.2024
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Naplno probuzená pravá esence Sear Bliss.

Maďarská formace Sear Bliss je pro českého fanouška léta zaběhnutá akvizice, která naši zemi navštěvuje opravdu hojně. Od debutu Phantoms s typicky žesťovým kořením své atmosféricky blackové muziky, a s přesahy do dark a doomových vod, vždy uměla vzbudit pozornost. A zaslouženou, ať už se na to díváme z různých stran. V devadesátkách jsem se s nimi potkával jak živě, tak sbíral jejich desky jednu za druhou. Učarovali mi, to je bez debat. Kouzlo sice postupem času a dalších alb vyprchalo, ale v paměti zůstává to pozitivní. Rukopis kapely byl vždycky osvěžením, a byť se jednalo o poměrně jednoduché černé umění, ten dar zásadně ukrojit kus emocí byl kapele dán už od kolébky. Mí favorité? Určitě desky Phantoms, The Haunting (má slabost pro tu hlubinnou pomalost trvá) a Glory and Perdition, na které byli podle mého Sear Bliss na vrcholu.


Když už jsem zatoužil po jejich specifickém projevu, sáhnul jsem hlavně po těchto albech. To konec diskografie mi seděl o poznání méně... Dalších šest let od poslední zastávky tu máme novinku, od které jsem čekal zázraky jen sotva, ale zvědavý jsem samozřejmě byl. Po Letters from the Edge, které mi svého času vážně nesedlo, je tu možnost si zase pohrát na důvěrně známých místech, protože nějaký progres nečekám. Ačkoliv Eternal Recurrence (2012) k němu mělo slušně nakročeno. Novinka Heavenly Down jsou klasičtí Sear Bliss se vším, co k nim patří a co jim sluší. Za prvé obal, který navazuje na starší alba a kterému dominuje scenérická malba, kde je možné spatřit siluetu dívky s typicky dohlížejícím dravcem. Pak je to samotná hudba, která inklinuje k probuzení toho nejtypičtějšího ducha kapely. Silné melodie, černá vášeň a epická přístupnost. No a potom je to samotné provedení, síla skladeb a aktuální rozpoložení Sear Bliss. A ti jsou na tom momentálně výtečně. 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/sear%20bliss24.jpg


Problém jsem měl jen s první skladbou Infinite Grey, která mě trochu brzdila a nepouštěla dál. Album jsem pak jen zběžně proletěl a zase ho odložil v domnění, že si se Sear Bliss už prostě netykám. Ovšem chyba lávky, chtělo to jen víc trpělivosti. Heavenly Down v sobě ukrývá a nakonec celkem snadno pouští ven to typické kouzlo. Navazuje na to, čím nás Sear Bliss dokázali vždy zaujmout. Ne, novinka nezní pokrokově, ale nezní ani zpátečnicky. Těží z toho, co je kapele vlastní. Probouzí svou silnou náklonnost ke vzletnosti, pořád se umí dost nakrknout a zakopat čertovským kopytem, aby vzápětí srovnala hladinu a klidně se dala němou cestou ambientu. Samotné skladby na Heavenly Down mají co říct, v Sear Bliss je znovu slušná jiskra.

 

Jednoduchá syntetika protkává songy a nebojí se jít blíž, jako třeba ve druhé a klidnější Watershed. András Nagy má pořád stejný krákor a jeho hrdlo je pořád ohnivé, jako po pořádné dávce čabajek. Nejraději se nechávám svézt rychlejším vozem značky The Upper World, což dokážu opakovat do zblbnutí. Má nejhranější věc z novinky. Stínadla se bouří, kůra stromů je v maďarském lese pořád drsná a korunami lítá divoká harmonie. Pozounový majestát samozřejmě na vše dohlídne a nad těmi lesy se klenutě tyčí. Sear Bliss velí kupředu, boj. Hodně chytlavá záležitost. Stejně tak pořád z jejich obrazotvorné muziky cítím dotek široké nížiny, jakoby otevřenou a dalekou krajinu. To platí od nepaměti. Jsou to místa, kam se rád vracím a která jsem dlouho neviděl. Pamatuji si je z těch starých alb a skladby jako je ta titulní mi je připomínají. Že si Sear Bliss rádi odpočinou na ambientní vlně, to platí pro Forgotten Deities. Desce to nijak neublíží a člověk se víc těší na další děj. Klipovka Chasm má koule a taky drtič, který drolí naději na těžké střepy. Zaujmou čisté vokály, dokonce skladbu povýší o level výš. Jako video průvodce alba určitě dobrá volba.

 


Jsem nadšený? Možná to z článku vyznívá. Ale je to spíš radost a spokojenost, že Sear Bliss zní jak zní. Na stará alba nedám dopustit a k nim Heavenly Down naplno přilne asi až později. To bude chtít ještě čas. Nechci tu plýtvat slovy, jak se Sear Bliss povedlo oživit starého ducha sebe sama, protože tohle není přesné. Je to jen subjektivní a naprosto okrajový pocit. Pro mě je nejdůležitější, že mě novým albem vtahují zpět do svého děje a připomínají, jak dobré nahrávky jsou schopni dát dohromady. Jak přirozeně a přehledně se pořád dovedou na tom svém území pohybovat. Pozoun black Heavenly Down má svou sílu a určitě je to dobrá adresa, kam se v rámci diskografie Sear Bliss vydat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky