Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Secrets of the Moon - Seven Bells

Secrets of the MoonSeven Bells

Victimer30.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Mocně se valící bestie, která sedmkrát spustí hlasitý zvon a které na druhou stranu odzvonilo cosi z poutavosti a uvěřitelné výjmečnosti.

Sedm zvonů v každé skladbě zní, sedm zvonů přijmi než se rozední.

 

Nových sedm kázání nese svůj odkaz necelé tři letokruhy po otráveném jablku "Privilegivm", jenž bylo přijato s poměrně nadšenými reakcemi. Mně se album také pozdávalo, byť jsem si k němu nevydobyl přímo vroucí vztah a postupem času jsem ho nechal viset kdesi v oparu zapomnění. Každopádně Secrets Of The Moon (SOTM) jsou sami o sobě pádným důvodem jak rozčeřit povětšinou stojaté vody black metalu, dodat mu něco léku proti samovolnému chcípání a leckdy ho dovést až do míst, kam jiný mockrát nevstoupil. SOTM jsou progresem, krokem stranou, souborem, který má tendenci odhalit další možné rozměry a vlákat do nich dalších pár z vás. Přicházející informace ohledně novinky jsem přijímal v klidu, ale i tak jsem cítil, že by z toho všeho proklamovaného mohla být slušná záležitost na pomezí čertova kníru a intelektuálních postupů ven z pekelných carbosfér.

 

Sedm zvonů - oni jsou proroky, nositeli smrti ...

 

Pak to přišlo. Následovaly opravdu složité zápasy s novým materiálem, bylo zapotřebí regenerace, masáží i taktiky u videa. Málo platné. Týdny a týdny jsem nesetřásl pocit nedokonalé velkoleposti. Album se tváří velmi monstrózně po produkční i umělecké stránce, ovšem jako by ho dopředu hnala hraná nenávist a strojená pýcha. Ne, stále nemohu uvěřit, že slyším maximum možností SOTM, protože to tam prostě není. "Seven Bells" má hlavu, má i patu, ale nemá koule, byť se po celou dobu tváří, že jejich rozměry jsou mocné. Němci nahráli zcela jistě kvalitní materiál, posázený mnoha motivy, mnoha zajímavými postupy, překvapivými zvraty, ale celková blaženost se nedostavuje. Něco zůstalo stát v půli cesty, něco se ztratilo a dohromady ke mně sedm zvonů zvoní stále z dálky, místo z rodné hroudy.

 

Desku bych pojmenoval jako soustředěnou temnotu, mnohdy se plazící teskným tempem v hnusně těžké mlze, ale také jako progresivní melodickou řezničinu, která se točí jako had, uhýbá i provokuje. Jen ne a ne uštknout. Hudebně vidím nové SOTM podobně ambiciozní co do mohutnosti jako například Behemoth, v řemeslu samotném pak čerpající z benziny kultovních Celtic Frost, plus nabízející své typické momenty. Celek hraje pestře a těžce, problém ve směrování nevidím.

 

sotm

 

Ten pravý vidím v samotných nápadech, leckdy zajímavých, avšak nedotažených, jindy zase přeplácaných a přitom méně výrazných, než by bylo záhodno. Jinak má kostelní kronika o sedmi zvonech poutavou a výpravnou atmosféru, která sebou vleče jak doutnající zlo v každém z nás, tak zamyšlení kudy se vydat, proč a jaká je vůbec naděje, že se na nás ještě usměje štěstí. Temnota, která se hrdě dme nad celým produktem mně v paměti utkvěla razantněji, než materiál sám. SOTM jsou pro mě nadále kapelou, která umí zaujmout, zhmotnit mnohé kvalitní nápady, ale ve výsledném dojmu ještě není tou velkou, směr diktující bandou. Jestli tomu tak vůbec někdy bude, už ani sám nedoufám... Vnímám zde jakousi strnulost, možná i záměrnou, ve mně však vyvolávající názor o nedotvoření slibně vypracovaných pozic. Sympatie k těmto západním sousedům beru za své, novinka tohle nemění, ale zárověň nemění ani nic moc ostatního. Sedm zvonů vyzvání své poslaní poctivě v každé z písní, ovšem pocitově ve mně ani jedna z nich nenechala výrazný otisk.

 

Není zde žádný bůh, který selhal, jakmile se budeme plazit vstříc smrti ...

 

Abych to uzavřel, mé dojmy jsou rozpolcené. Jsem si vědom kvalit, které němečtí progresivně hledící raraši do díla vměstnali, ovšem vymanit se ze spárů celkových pochybností, se mi za několik týdnů nepodařilo. Optikou kritika si pak stojím za nadprůměrnou nahrávkou, která postrádá svou mimořádnost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sorgh / 25.10.12 9:15odpovědět

Tady budu muset dohnat vzdělání.

Maar / 24.10.12 16:32odpovědět

Tyjo, dát desce 100%, to už musí být něco:)

Radek Martínek / 19.10.12 11:11odpovědět

I já se připojuji k hodnocení na 100% - taktéž zralý aspirant na desku roku.

Milan Snopek / 12.10.12 13:40odpovědět

Pro mne je tohle jedna z letošních lásek. Dávám 100 %.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky