Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zombies jsou - jak známo - pomalá stvoření. Kráčejí, či se spíše procházejí se s rozvahou a každý krok je třeba vždy pečlivě zvážit, neb jejich údy nejsou z nejvysportovanějších. Zombies jsou vlastně sympaťáci. Šmajdají si to hřbitovem nebo špitálem, jsou většinou pomalí a často je i oblbnete. Navíc za to kým jsou vlastně až tak nemůžou.

To neplatí o jejich tuzemských obhájcích z deathmetalových luhů kolem Kolína... na druhou stranu ani Sectesy nikam nespěchali. Jejich dvojka In The Secretion Of Upcoming Days se pekla tři roky a držela se přísloví o kvapné a málo platné práci. A to je setsakra dobře!

Vítězný tým se nezměnil, sestavička je stejná. Tedy kromě hlavního reanimátora, kterým se protentokrát stala křídla opět solidně rozpínající firma Metal Age Prod.

Pokud se vám líbil minulý zásek, tak vězte, že Sectesy poskočili zase o nějakých pár procent nahoru a dotáhnuli svoji deathmetalovou mršinu k dokonalosti. Dejvy a spol. si nehrají na nějaký progres a přepisování dějin – oni dodržují jasně definované mantinely smrtícího kovu. Je tu ale pár pověstných „ale“....která mi velice chutnají.

Sectesy svoji pohřebáckou káru tlačí někdy tak rychle, že se práší za kočárem a to tak, že jim pro prach nejsou vidět podrážky bot. Ale často se tempo zpomalí, zombie se unaví a je to spíše vyhlídková procházka kolem polorozpadlého hřbitova za jasného úplňku. Střídání temp je chutné a udržuje pozornost. Zpočátku mne zarazily, až zneklidnily kytarové vyhrávky ála Paradise Lost, které přicházely jak z jiného hudebního světa. Zblblý poslechem jiné hudby jsem nabyl dojmu, že kolem studia šel nějaký kytarista-melodik a škodolibě dohrál Kolíňákům do hotového masteru plnou hrst melodií. Ovšem mýlit se je lidské a dnes si nedokážu In The Secretion Of Upcoming Days bez zmiňovaných melodií představit. Ono celé album je prostě více než trochu melodické. Vyhrávky si budete po třetím poslechu pohvizdovat. Dodávají albu ten správně kremační nádech, makabrózní fluidum a hnilobného genia loci. Tohle se opravdu povedlo a ač bych to o sobě nikdy netvrdil, stal jsem se díky dvěma dnům, tráveným v autě s poledním CD Sectesy na jejich druhém výlisku celkem závislým.

Povinný cover máme letos od Morgoth, jedná se o kus z alba Cursed (1991)... nikdy jsem je neposlouchal, tudíž bez komentáře. Leč cover samotný nevybočuje a ruku na srdce, nepoznal bych, že se jedná o dílo někoho jiného. Za zmínku stojí krátké instrumentální intermezzo Köln City Graveyard... Takový Fulci by musel být s atmosférou nadmíru spokojen.

Co říci závěrem? Budu se opakovat: naprosto stopové množství hudební progrese, posun z hlediska hudebních dějin tak asi dva centimetry.

Ale je hudba jenom o hvězdičce od zapšklého absolventa "ježkárny"? Ani náhodou. Já jsem z dvojky Sectesy nekriticky nadšen. Po dvou dnech poslechu do mne zombies pevně zaseknuli dráp a furt stabilně drží, neřádi kolínský... Naprosto úžasná pocta dřevnímu death metalu. Třeba u Spontaneous Internal Combustion jsem skoro až dojat. Následník debutu The Shreds Of Oblivion (2014) je v.y.n.i.k.a.j.í.c.í. old school metal... který je ale hodně old. Není náhodou, že v bookletu se přiznávají k použití hudebních útržků od Unanimated, Death, Carcass, Bolt Thrower, Dismember, Desultory... Sympatické a férové gesto.

Tradičně i design alba samotného vypadá jako byste jej po letech našli v zaprášené krabici ve sklepě (ale proboha pozor na Henriettu!). A propós, ani nevím kdy naposledy jsem držel v ruce album, na jehož obalu je zvěčněn člen kapely samotné. Ach, ten narcis Dejvy...

Je sychravé prosincové počasí, smráká se, já srkám horkou medovinu a věřte nebo ne – na sobě mám (náhodou?) triko Sectesy – beyond the gates of doom...

Žeru jim to. Jsou chvíle, kdy bych chtěl žít ve světě Sectesy napořád....