Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Seims - 3+3.1

Seims3+3.1

Jirka D.9.6.2020
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (#BRR135 + AAC128) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Klikatý průstřel rockovými žánry, který je jak jízda na horské dráze. Na konci jste sice nadšeni, že jste to dali, ale v skrytu duše jste rádi, že to máte za sebou.

Setkat se u nás s australským vydavatelstvím Bird’s Robe Records není žádná velká nesnáz a když namátkou uvedu jména jako 65daysofstatic, We Lost The Sea, Tangled Thoughts of Leaving nebo Sleepmakeswaves, asi budete hned doma. Jedná se o takovou přibližnou obdobu evropského labelu Dunk!Records na druhém konci zeměkoule a když mi ve schránce přistála deska s podivným názvem 3+3.1, vlastně jsem se na její poslech docela těšil. Bez ohledu na to, že její obal mi přijde jak nepovedená vlajka nějaké africké země a že až časem jsem rozklíčoval, že všechny ty proužky a barvy v sobě ukrývají hlubokou souhru s celkovým konceptem nahrávky. (Vlastně jde jen o to, že sklady se jmenují Cyan, Magenta, Yellow a tak dále, takže proto ty barvy.)

 

Jestli v tom nevidíte mnoho nápaditosti a tvůrčí invence, tak název desky vás sklíčí ještě o něco víc, protože pokud jsem správně pochopil všechny informace, tak v roce 2017 vyšlo třetí album Seims nazvané prostě 3, a v roce 2019 pak EP s názvem 3.1. Mimochodem první album se jmenovalo Seims a druhé zase II. Prostě když nápady, tak od podlahy. Současná nahrávka pak představuje spojení poslední velké desky a posledního EP, proto ten název, ale i když by to mohlo představovat pouze sjednocení obojího materiálu na jeden disk, podle poznámek na digipaku proběhlo i nějaké dodatečné nahrávání a nový materiál tak doznal nějakých změn. Tedy asi, zkoumat to nechci a vlastně je mi to jedno.

 

Seims band

 

Zařadit Seims žánrově do čistého post-rocku by bylo docela krátkozraké a ke cti kapely (resp. projektu s velkou řádkou hostů) je realita mnohem pestřejší. Simeon Bartholomew je podle všeho hlava otevřená a experimentům nakloněná, takže hned první skladba kromě naprosto udušeného zvuku a přebujelé baskytary zaujme barvitou paletou přístupů a aranží. V některých ohledech to sice zní až nebezpečně podobně GY!BE, ale bez ohledu na to je zapojení dechové a smyčcové sekce podnětné. K tomu si přidejte slušnou hru se syntezátory a počáteční noise rockový nádech, a budete mít alespoň přibližnou představu o tom, co album nabízí. Úvodní song od plného nadšení dělí snad kromě místy hodně bláznivých postupů jen naprosto zahlcený a nepřehledný zvuk, pod jehož příkrovem vám mnohdy bude docela dusno.

 

Značně experimentální naturel si album podrží celou následnou stopáž (celkově kolem 46 minut) a je to jeho výhoda i slabina zároveň. Výhoda v tom, že ukazuje tvůrce dostatečně invenčního a odvážného, slabina pak v tom, že ne všechny nápady měly potenciál k tomu dostat se na desku. Hranice mezi zajímavou (především) aranžérskou ekvilibristikou a samoúčelným blbnutím je místy hodně tenká a třeba v třetím songu Yellow je několikrát trestuhodně překročena. Především pak ojedinělé vokální pasáže (album je většinou zcela instrumentální) nahrávce propůjčují nádech spontánního záznamu ze zkušebny, kterým je hanba rušit dělný lid.

 

Z tohoto pohledu bude deska 3+3.1 šmakovat spíš intelektuálně založeným hledačům, kteří podivnosti jakéhokoliv druhu nekriticky staví nad všední produkci pro masy. Proč ne. Tvůrcům rozhodně nelze upřít experimentálního ducha a snahu uchopit hozenou rukavici netradičním způsobem. Vyvozovat z toho ale pouze nadšení by bylo lhaním si do vlastní kapsy, protože album kromě umělecky hodnotných momentů sklouzává i k samoúčelné exhibici a někde tam začíná rušit. Naopak civilnější místa dokáží zaujmout, čehož příkladem může být čtvrtá skladba Imperfect Black povýšená o regulérní zpěv (asi) hostující Louise Nuttig. Podobně dobré dojmy dokáže vykouzlit i fešná hra se syntezátory, které mnohdy jedou v tanečním rytmu a umí dění na desce skvěle nakopnout (zkuste třeba Absolute Black, byť i tato skladba se v závěru až nebezpečně podobá věcem od GY!BE).

 

 

Celkově ale u mě nepřevládá jakákoliv forma nadšení, které vždycky už v zárodku usměrňuje pocit, že poslouchám jakéhosi kočkopsa, který zkouší všechno a nakonec si nevybere nic. Barometr emocí tak lítá nahoru a dolů a poslech je trochu jak jízda na horské dráze. Na konci jste sice nadšeni, že jste to dali, ale v skrytu duše jste rádi, že to máte za sebou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky