Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Svět black metalu je pestrý, ale každý milovník žánru se stejně rád navrátí k úplné prapodstatě, která tkví v agresi a maniakálnosti. Pravěkou stopu odhalila i pražská formace Sekeromlat, která už svůj postoj dobře představila na svém prvním EP v roce 2019. V roce nynějším se jejich primitivní, avšak náležitě účinný nástroj opět hlásí k dílu. Pojem sekeromlat totiž můžeme hledat v dávném pravěku, kde šlo o pracovní nástroj, který v případě potřeby šlo využít i k útočným účelům. Stejným způsobem lze zacházet i s Drápy a tesáky, což je titul jejich první velké nahrávky.

Píšu sice velká nahrávka, ale faktem je, že celková délka alba činí necelou půlhodinku. To může někomu připadat příliš málo, obzvláště když započteme faktor dělící materiál na 11 skladeb plus intro. Jiný se přikloní k tomu, že je délka dostatečná, adekvátní a plně vyhovující. Já bych tam osobně ještě tak deset minut ocenil, ale se stávající porcí vlastně nemám problém a rozhodně nemůžu říct, že by mi tam něco chybělo.

Zmíněné střípky mohou jednoduše vyjevit obraz, který již mnozí jistě tuší. Black metal v podání téhle tlupy má přímočarou a silně ofenzivní taktiku. Není čas na volnější drnkání, není část hrát si s poštovními odkazy, nastává zlořád dávného kultu. Masitá stěna lomozících nástrojů ukrajuje z komfortní oblasti všech jedinců v doslechové vzdálenosti. Hrubá tryzna tupě uštědřuje bezhlavě mířené rány, by tělo posluchačovo cítilo se jako spráskaný pes, kterému nezbývá než vytasit tesáky a s příslibem rozlámaných nehtů skočit po krku nejbližšímu věřiteli v učení evangelií podle Říma. Útok biblických rozměrů klade důraz na rychlost před atmosférou a úsečnost před rozmáchlým budováním kýženého sdělení. Jinými slovy, tenhle black metal stojí hodně na svižné hře a takřka se dotýká raw bestiálních výrazů, protože v té hysterii spatřuje smysl. Zde klasicky platí, že když zavřete hejno much do nádoby a budete naslouchat jejich nervnímu bzukotu, dosáhnete stejné nirvany jako u kytarových včelínů.

Možná vám koutek cukl radostí, možná posměchem a možná i povzdechem, ale vše je potřeba si samostatně osahat. Já nemám se Sekeromlat problém, líbí se mi ta živočišná jiskra a prosté doznání, že v rychlosti úderu je pravá síla. Blesk rovněž doprovází mohutný hrom, což je pokus o příměr k jednoduché rovině, že zářivý okamžik zvedající pozornost a vytvářející zachvění těla ještě umocňuje nemalý doprovod. Sekeromlat je blackmetalovou bouří, nezkrotným živlem a těžko změřitelným bodem. Kurz je jasný, průběh cesty rovněž, otázkou tak zůstává, zda ta bohapustá (doslova!) spoušť zanechává ve vaší hlavě pocit úžasu nebo jen prostý zásek zkušenosti.

Ono to s těmi Drápy a tesáky je vlastně úplně jednoduché. Buďto zcela odevzdaně naskočíte na vlnu syrového black metalu, který vám bez skrytých jinotajů napřímo servírují, nebo budete neustále šťourat v jednotlivých úsecích nahrávky a dožadovat se barvitějších esencí, budování gradujících ploch, okázalejších riffů a dalších prvků, které by učinily z nahrávky barokní stavbu, oproti nabízené pravěké chýši. Nebudu říkat, zda je to špatně, ale pokusím se poradit. Tedy poradit člověku, který se hodlá albu věnovat. Ono se vlastně stačí odrazit od textů, které jsou plné hněvu vůči lidstvu, a ještě více vůči křesťanskému lidstvu. Hemží se to tam satanismy, různými poctami vůči přírodě a jedovatými slinami v nejklasičtější, navztekané lidské animálnosti. Můžeme to shrnout slovem primitivní, čímž se navracíme do pravěku a k prostému faktu, že nejde o ódu na renesanční sloh, století páry a jiné záležitosti hodné hlubšího vědění. Stručně a jasně – přímočarý zlý black metal s jasnou vizí nihilismu a oslavy ďábla. Pravěký kult Satana. Eduard Štorch by měl jistě radost.