Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sekhmet - Words Of The Master (Proverbs Of Hell)

SekhmetWords Of The Master (Proverbs Of Hell)

Bhut16.10.2013
Zdroj: CD (#WWP023)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Nahrávka znamenající posun. Nahrávka znamenající nový směr a snad i experiment. Nahrávka, která funguje a již při prvním kontaktu si omotává posluchače kolem prstu. Nahrávka zasluhující uznání. Nahrávka Words Of The Master (Proverbs Of Hell) od Sekhmet.

Vynechejme egyptskou mytologii jména bohyně Sekhmet a hleďme do jejich současných dní, kdy je ztvárněna existencí kapely. Black metalové pulty nyní zdobí jejich poslední počin Words Of The Master (Proverbs Of Hell). Album možná zlomové…

 

Proč zlomové? Protože Sekhmet na něm ukazují zcela jiné škleby, než které předvedli třebas na Okularis Infernum. Jsou uvolněnější, melodičtější, ale stále silní a likvidující. Aktuální album dýchá jiným životem. Je to život mstivé šelmy z obalu, kterážto je zběsilým ztvárněním Sekhmet samotné. Je to život mající řád a smysl a přece se oddává svým živočišným pudům. Neodříká svůj chtíč, ale noblesně jej koriguje. Dnešní podoba hudby Sekhmet je nadnesená, ve smyslu nad věcí. Je dospělá, řemeslná a má jasné cíle, které zasahuje s milimetrovou přesností. Neodbývá kolemjdoucí, nýbrž konfrontované postavy zaujme svým leskem a šarmem. Jste-li vnímaví čtenáři černých kronik psaných uhlem, vězte, že řádky této paměti budou sytým materiálem. Jste-li však náročnější, i tentokrát vám bude vyhověno rozličnými pasážemi s konstrukcí složitější, než je „běžná“ black metalová písnička. Příkladem budiž čtvrtá věc Guide Is Found, či předposlední Proverbs Of Hell. Už nebudu dlouho otálet, jelikož mne svrbí prsty a rovnou napíšu, že toto album je jedním z těch lepších, které se nám letos v ČR urodily.

 

Vskutku zdařilý energický black metal, doprovází odlehčenější momenty, kterými jsou například čisté vokály, nebo táhlá sóla. Jednoduše řečeno – nový pohled na svou tvorbu. Nový proto, jelikož v historii kapely podobné konání nalezneme nelehko. Ale tentokrát tu nechci srovnávat pravěk se starověkem, natož pak současnem. Dnes se nám dopřála masitá porce od poctivých kuchařů, kteří svůj produkt nešidí a utvářejí jej s láskou. Nepochybně se nechali inspirovat zkušenějšími a věhlasnějšími mistry díla, ale svůj erb do výsledného počinu tisknou s patřičnou osobitostí. Chcete-li další příklad, tak ve skladbě All Sall Bear Witness II. se objevuje pasáž, která je jak vystřižená z období alba Belus (a jemu podobných) legendy Burzum. Však se pánové netají čerpáním a nasáváním podnětů, protože poslední skladbu zvolili jako sveřepou coververzi aktuálního směřování Darkthrone – skladbu I Am The Grave Of The 80’s. Povedla se? Samozřejmě, že se povedla. Celá deska se náramně poslouchá a oplývá příjemným zvukem a v neposlední řadě ji halí i přívětivý obal. Jsem spokojený a s chutí se oddávám rituálu vzývající tajemnou Sekhmet v její nejživočišnější podobě.

 

Snad bych mohl alespoň závěrem vytáhnout kontury nějakého negativa. Upřímně přiznávám, že se mi nechce, protože ta deska je silná, je na ní vidět a především slyšet kus poctivé práce a neměla by být ignorována. Je to prosté a netřeba v hudbě hledat úskalí. Nahrávka možná odžene stoupence ortodoxnějšího období kapely, zejména počátků (Pomsta pekelných legií), ale věřím, že adekvátně přiláká i nové hlavy, které se budou s chutí třepat do jejího rytmu. Je to vývoj, který není násilný, nýbrž smyslně přirozený. Z vlastní zkušenosti mohu i potvrdit, že živě skladby fungují neméně skvěle. Proč tedy hledat pošramocená místa a jizvy, které nahrávka nosí? Kdo chce, ať tápe, těm druhým bude odměněnou náležitá porce různorodého black metalu. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Slavius / 1.11.13 22:01odpovědět

Vyslo na vinyle! Must Have! :D

Jirka D. / 16.10.13 8:02odpovědět

No mě vyloženě pobavila ta příšera s podprsenkou na obálce, hezké :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky