Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jen, co jsem přišel do blízkosti Nové Chmelnice, praštil mě do nosu neskutečný smrad. Myslel jsem, že jde jen o nějakou venkovní anomálii, leč bohužel stejný zápach provázel můj čich až do útrob klubu. Ba co víc, tenhle puch se stal nezvaným společníkem po celý večer, kterého dokázala zahnat až infernální mše vonné pryskyřice. Už na úvod vám napíšu, že oblečení muselo druhý den okamžitě do pračky, protože se odér tak důkladně zavrtal do tkaniny, že se stalo nenositelným. Tenhle smrad měl charakter chcíplého bezdomovce ve vzduchotechnické šachtě. Nějak nám tyhle profláklé pražské kluby začínají zahnívat. Exit-us je na pravdě boží a Chmelnice zatím hnije zevnitř. Píšu to proto, že jde vlastně o jediné minus a negativum celé akce, která se zde odehrála.

Tenhle večer znamenal nemalé blackmetalové slavení. Po delší době se totiž Inferno ukázalo na tuzemském (lépe řečeno pražském) podiu a i zbytek sestavy nenabízel nic, co bych si před tím nedokázal pochvalovat. Ačkoliv všechny kapely se v mém listu viděných již vícekrát objevily, rozhodně to neznamenalo důvod k pochybám proč sem nejít. Každý milovník blacku si tuhle akci neměl nechat ujít. Každému bylo totiž dopřáno rozličného úhlu pohledu na onen žánr, který všechny kapely hrály tak, jak jim jde nejlíp od ruky. Zároveň se jednalo o poslední štaci turné Hymns To Lemegeton tří hlavních těles.

Silva Nigra patří k tuzemským pojmům, které známe už léta. Jsou věrni surovému pojetí v jeho nejčistší podobě. Žádné doplňky, jen hluboké oddání tomu nejcharakterističtějšímu blacku, jak si jej jen lze představit. Tomu odpovídá i jejich způsob prezentace. Hodně hřebů, malování a vše zlé může být vpuštěno na svět. Black metal norské podoby mající šmrnc a sílu. Jen škoda toho chladnějšího publika, které se po první skladbě nezmohlo ani na potlesk. V tu chvíli mi bylo kapely docela líto, ale nenechala to na sobě znát. Dál drhla vichřicové kytary a uháněla vstříc Světlonoši, kterým jim za zády kontroloval prostředí. Slušné vystoupení.

Sekhmet bez ohňů a dekapitace Krista působili náležitě hrubě. Dokonce bych řekl, že i Agaresovi to zpívalo jako nikdy předtím. Respektive jsem byl s celým přednesem naprosto spokojen, jelikož výborně předvedl i melodický čistý zpěv v Daath. I zbytek sestavy, která byla o něco pozměněna, než jak si ji pamatuji z minula, měla výborné nasazení. Kapela vsadila na svižnější kousky, které sem tam protkala něčím jiným (třeba již zmíněná Daath nebo All Shall Bear Witness). Ta nesmlouvavá nálada pramenila hlavně ze skladeb z poslední desky, která je víc než její předchůdci obdařena opravdu drsnou náplní. Kousky jako Religious Infection, Die For Your God nebo Fanatical Worship prostě měly obrovskou moc. Tenhle set se vážně povedl.

The Stone jsem viděl poprvé bez jejich klasického stojanu ověšeného kostmi a dalším zdobením. O to víc se člověk soustředil na hráče a jejich způsob vystupování. Trochu mne překvapilo, že za bicí neusedl Honza Kapák, který poslední album Teatar Apsurda nahrál. Ale i současný bubeník dokázal vše skvěle přehrát bez chybičky. Začalo se hned úvodním flákem ze zmíněné desky - skladbou Gavranovo. Ta mi oproti verzi na desce přišla svižnější a rychlejší. Celkově se do toho The Stone opřeli takovým způsobem, že nebylo úniku. Valili další a další skladbu v závratném tempu, aby tímto stylem likvidovali orientaci v setlistu. Alespoň já jsem se pak začal ztrácet a de facto ani nevnímal, co hrají, ale jak to hrají. Bylo to vážně veliké nasazení s uhánějící rychlostí divoké mašinérie. Než jsem se nadál, začalo se balit. Totální výplach a smršť.

IXXI mě vždycky baví, ale dneska to bylo naživo potřetí a nejlepší. Velká síla, která postupem koncertu nečekaně rostla a rostla, aby explodovala ve vypalovačkách jako G.P.S.D.. Ostatně celou desku Skulls 'n Dust mám hodně v oblibě a věci z ní živě prostě válcují. Jen pořád čekám na toho nástupce. Jejich black, řádně načichlý zčernalým thrashem, je prostě svěží. Chytlavé songy, dobrá práce s publikem, zkrátka všechno na svém místě. Ta energie měla ohromující účinky a podepsala se i na tom, že se konečně strhla větší rotyka pod podiem.

Inferno závěrem spláchli do hajzlu osmdesát procent blackmetalových kapel celého světa. Jejich mystická forma blacku rozvádí tento žánr v dosud neslyšené roviny. Hranice se pohybují i v jiných úrovních. Kdo chtěl, mohl se dotknout universa. Nasát atmosféru chaosu a vnímat jsoucno jako součást svého těla. Od prvního momentu, kdy se do nozder zavrtal zápach kadidla a do uší vrnělo vazbení, jsem nasedal na vlnu jiného vnitřního světa. Snaže se zachytit co nejvíce poselství jiných poznání stál jsem jak zařezaný a neuhýbal pohledem od dění na podiu. The Innermost Disillusion prosvištěla vzduchem a mnou probíhal mráz. Pozadu nezůstalo ani album Black Devotion, odkud se zaleskla Superior Will. Zbytek byl čistě obřadního rázu. Okultnější náladu střídala tvrdá úderná součást infernálních praktik. Vrchol a snad i katarze nastala během The Firstborn From Murk. Nepřítomné pohledy hlavního mága Adramelecha byly zezadu jištěny neskutečnou palbou bicích. Upřímně netuším, kdo zrovna s Infernem hraje na bicí, ale takovou salvu jsem snad ještě nezažil. Aktuální podoba skupiny je jednoduše odzbrojující. Jak hudebně, tak vizuálně na podiu. Těším se na ně ve Volyni a případně i v Nýrsku (pokud okolnosti dopřejí návštěvu). Troufám si říct, že Inferno je z naší republiky tím nejlepším blackmetalovým tělesem a patří ke špičce elity vůbec.