Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hastur a jeho podzemní soukolí Semai jsou zpět. Už dvacet let fungující hlučící proces čítající tři albové zastávky a mnoho dalších kooperací a raritních kousků. Vždy když je znovu v dosahu, neváhám ani vteřinu. Semai, to je pro mě ekvivalent surové sterility na vlně drone, industrial a noise music. Jedno z nejprověřenějších jmen domácího podhoubí, kde není čas ani místo na harmonie. Ruchová vrstva narušující běžný chod a příjem. Obrábějící zdroj a z hlubin vyhřezlá temnota, výprava za běžné vnímání. Dar z pekel, nebo ze spletitých chodeb, kde hoří naděje o lepších místech. Ty jsou v přítomnosti Semai passé.

Nové album 136199 je znovu koncepčním dílem. Slovy autora je album zvukovou vizí jedné z planet Yuggothu a jejího měsíce, které astronomové nazývají transneptunickými tělesy. Hudebně je to zvukový diktát. Tlak, drtící soukolí. Představa universa není v tomto případě jen z čirého chápání konceptu. Tělo i vnímání je sice tlačeno do útrob podzemí, nové album Semai je ale dobré brát jako průzkum vesmíru z míst, kde sklepním prostorem vazbí ozubená kola, basující navrstvené plochy a hromada bicích. Jako pohled z hloubky do širého nekonečna.

Vesmírný koncept alba se točí kolem trpasličí planety Eris. Patří k ní také číselné označení 136199 a ke konceptu jako takovému patří i ostatní skladby. První pozorování Eris spadají na začátek nového tisíciletí, přesněji do let 2003 a 2005. Dysnomia je potom měsíc a jediný přirozený satelit patřící k planetě Eris. A Perihelion a Aphelion jsou zase důležité body pro nastavení rovnováhy planety. Vše lze jednoduše dohledat, aspoň trochu nastudovat a soukromě si převést do roviny hlučícího strojírenství na okraji společnosti.

Pojďme k náplni. Ta je určitě primárně o kombinaci drone a noise music. S prvky industrialu, nebo black industrialu, záleží jak na to každý svým způsobem dokáže nahlédnout a co v tom slyší. V mých uších je 136199 masívní, těžkotonážní válec, který kumuluje temnotu a pocit bezvýchodnosti s průzkumem nekonečna. Protiklady se přece přitahují. Celkově je tohle album dosti hybné a silně navrstvené. Do jeho zdánlivé neprodyšnosti jako žihadla bodají dominantní ruchy, které jsou pro části skladeb určující.

Konkrétně skladba Eris se během svých patnácti minut až nečekaně rozhýbe, pulsuje, bouří se, působí dost nezkrotně. Také Dysnomia je kolos. Už opulentní úvod přivádí vnímání do stavu jakési sonické rozkoše. Adrenalin, vypjetí, vše je krutým vazbením vybuzeno do vyšších otáček. A zase mě přepadne myšlenka protikladů, které se kdesi v nekonečnu spojují. Dole na matičce planetě probíhá hrubá strukturní extruze a přitom se tavenina rozmělňující v záhybech šneků podobá povrchu měsíce, který normálně neznáme, jen jej zkoušíme zvukově doprovodit. Moje nejoblíbenější část desky, Dysnomia je hodně hutná a neúprosná zvuková koláž. A v samotném závěru jako by se v jejich hnusných záhybech tančilo, nebo alespoň klouzalo po povrchu.

Aphelion navazuje na úvod alba Perihelion. Dronující vazbení je větveno a opět se rozjede rytmika. Celkově se na podobnou záležitost album 136199 opravdu hýbe hodně slušně. Někde v hlubokém universu v touze prolomit brány nevědění. Nová deska Semai je surová zvídavost, odborná i odporná látka, která v moři poslechů proroste až pod kůži. Vracím se rád, tohle stojí za pozornost.