Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sermon of Flames - I Have Seen The Light, And It Was Repulsive

Sermon of FlamesI Have Seen The Light, And It Was Repulsive

Victimer4.2.2022
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Sermon Of Flames jako debutující šiřitelé nekompromisní a chaotické látky na poli extrémního metalu.

Následujte hlasatele nepravdy a nabídněte se prázdnotě, tak zní oficiální vstupní heslo k první velké desce kapely Sermon Of Flames. Jde o dvojici z Irska, která se věnuje agresivní kombinaci deathu a black metalu s prvky noise music. To vše je zahuštěno do neprostupné černé barvy beznaděje ve jménu rezignace na nějaké světlé zítřky. Pošmáknou si takoví, kteří potřebují krátký surový výplach na úrovni. Sermon Of Flames patří mezi nováčky na scéně, jejich vznik se datuje do roku 2019. Krátkou kariéru dua zdobí jenom ve vlastních podmínkách nahrané a distribuované demo Heralds Of The Untruth. V současnosti už ale stejně není k mání, takže se vrhneme rovnou na první oficialitu vydanou pod křídly agilních I, Voidhanger Records.

 


S novým titulem I Have Seen The Light, And It Was Repulsive kapela poprvé zavítala do profi studia a dala světu úderný opus ve stylu nekompromisního metalu plného špíny a násilnosti. Metalový styl ostrovanů by se dal ve zkratce pojmenovat jako střet agresivity a disonance. Brutality a chaotických strunových excesů. Obě tyto položky lze vnímat jako reprezentativní. Takto navrstvený materiál je pak dle potřeby promýván tvrdou elektrárnou, což kapelu činí přitažlivější také noise nebo power electronics komunitě. Za vším pak dělá tečku potřebný kus blackmetalové aury, to aby snad neměl ani jeden z metalových extrémů navrch. Takto orientovaný matroš navádí k poslechu, za kterým stojí touha prohnat hlavou pořádný kus hudební destrukce v dobrém slova smyslu. Přesně jak velí obal, dočkáme se umění, ale bude to bolet. Aneb anděl vzhůru nohama a v palici díra.


Sermon Of Flames vydali intenzivní, 37 minut trvající monolit, ve kterém můžeme najít všechny možné synonymy negativní stránky vnímání a prezentace hudby. Během poslechu se můžeme dostat tak blízko bezvýchodné situaci, jak je to jen možné. Hlava je krmena výrazy jako ničivý, spalující a trýznivý, a všechno je to holá pravda. I Have Seen The Light, And It Was Repulsive je hnusná záležitost a jako takovou ji musíme vnímat. Jakýkoliv oddych se nepřipouští a když už dojde v instrumentální skladbě Mephitic Seraph ke zvolnění, tak to stejně dýchá podivným spojením atmosféry Twin Peaks s hustou sítí industrializace. Takže odpočinek pouze pro otrlé.

 


Je to vlastně takový chorý metalový rituál, jakési ohnivé centrum obrácené víry. Nač taky věřit, když žijeme v prokletí a naše životy provází dost silně zakořeněný nihilismus. To všechno můžeme brát jako orientační body v husté a syrové tvorbě Sermon Of Flames. Ve tmě stoky se povalující riffy dávají vzpomenout na podobně laděná jména jako Hissing, Antediluvian nebo klidně i Portal. Smyslem nahrávky je být co nejblíž pokoření dobra a když už takto šroubovaná záležitost definuje zlo v chaotickém rauši, je definitivně zatlučena do země zmiňovanými elektro výstřelky. Možná to bude trochu mimo, ale někde jsem prohodil - kéž by takto zněli Anaal Nathrakh. I ze Sermon Of Flames jde ven odér sprostých výlevů, obskurní a chlípně adresná nálada.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky