Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Typický příklad nahrávky, kterou jsem tak dlouze odmítal s přesvědčením, že je zcela neprostupná a těžce stravitelná, až mi vyjevila tolik skrytých míst, že ji nešlo nepodlehnout. Ono je to na delší povídání. Nejprve se ukázalo, že onu dimenzi neprostupnosti v sobě má zejména první, poněkud přetechnizovaná skladba Promise Of The Polis, kterou dodnes trávím velmi těžko. Až za ní deska dostojí své pověsti variabilní a netradičně situované černoty. I přes její dále technický a progresivní charakter se přece jen víc otevřou okna, hlavě se dostane čistého vzduchu a celý materiál je rázem o dost přitažlivější. Pak jsem ale postupem času došel k závěru, že překážek ke vstřebání je na albu mnohem víc. Jako bych byl zpátky na začátku... Přes všechnu tu složitost si to však maximálně zjednodušme - jde o to si zvyknout a nechat to album správně rozkvést. A basta!

Že je to nahrávka variabilní, to však platí. Serpent Column, další z akvizic podzemního labelu Mystískaos, oregonského mrzkého kutlochu s nádechem sirnatých výparů ostrova Island, vydali před pár týdny své druhé album Mirror In Darkness. Důkaz, že tento projekt nechce stát na místě a zevlovat s neústupným výrazem své vlastní technické dokonalosti. Debutová deska Ornuthi Thalassa je tmavá profesorská flákota, která si pečlivě střeží svoje území a na dění kolem moc nedá. To pokračovatel se právě o to dění kolem zajímá o dost podrobněji. Pohled na obě dosud vydaná alba by se měl lišit minimálně v tom, že debut příkladně štípe a káže z hlubin, a následník s patřičně ambiciozním naturelem stoupá do výšin, odkud hodlá shlížet mezi (p)oddané. Ale málem jsem zapomněl na to nejpodstatnější, nejdříve si Serpent Column krátce představit...

Za vším hledej jeden mozek, aneb máme tu další z one man projektů střižených na míru lidem, které nebaví, když jim do toho kafrá někdo další. Onen mozek pracuje pod pseudonymem Theophonos, z něhož se dá odtušit fascinace řeckou mytologií. A nejen z něj, již samotný název Serpent Column mluví v tomto směru víc než srozumitelně. Na Hadím sloupu jsou vyražena jména dvou alb a jednoho EP. Jména, se kterými je (historii navzdory) dobré do budoucna počítat. Mirror In Darkness jako druhé album příkladně ukazuje, jak se styl Serpent Column rozevřel a absorboval do sebe mnoho dalších vlivů. Už samotný zvuk je mnohem prostorovější co do obsáhlosti. V tomto je třeba hledat jeho pozitiva, pokud si jej chceme rozdělit na dva jeho možné výklady. I když citlivému uchu by měl stačit pouze jeden. A zde směřuji k samotné kvalitě zvuku, kde musím Serpent Column uštědřit výtku směrem k neúměrné hlasitosti na úkor přirozeného poslechu. Méně je v tomto ohledu opravdu více a lepším zvukem disponuje debut. U Mirror In Darkness je míra snesitelnosti poslechových seancí hodně na hraně, někdy bohužel až za ní a záleží vyloženě na benevolentnosti posluchače, co je schopen nevnímat a pustit za hlavu.

Mirror In Darkness je však hlavně o vývoji muzikanta, který rozvádí své možnosti do dříve netušených prostor a evidentně si při tom vede velmi zajímavě. Novinka je totiž výživnou záležitostí. Ano, je zde ke slyšení mnoho vrstev, hodně výzev, zastavení, vyklidnění i eskapád. Možná až moc. I když tohle album docela slušně drží pohromadě, mám s ním nadále problém ve smyslu finálního utřídění myšlenek. Pořád mi to něco kazí a vytrhává z kontextu. Nejspíš to bude tím, že skutečné přirozenosti jsem se na Mirror In Darkness moc nedočkal. Přitom jsem si spoustu míst zamiloval. Obecně však takových, kde je minutáž výrazně skromnější.

Taková Lotophagia je mi šitá přímo na míru, Seinsvergessenheit dokonce klimbá tak spořádaně, že je najednou u ohýnku vidět staré známé z Alda a další tmáře, kterým je jinak lépe v borůvčí, než v technickém muzeu či knihovně. Post metalem vanoucí Mεταγενέσιν nakonec své apokalyptické trápení nevydrží a sklouzne k finesám a grand finale desky. Rád ji ale mám. V Aphophenia jako by se celý ten "čert vem ďas ten bordel" přesunul do roviny uhlí kloktajících Between And Buried And Me, ale tohle přirovnání je spíš jen dalším povzdechem, než opravdovým vodítkem. Nechte ho bejt a najděte si svou dimenzi k vyjádření. Mirror In Darkness je deska, která dýchá, ale pořád dojíždí na svou přemotivovanost. Nacpat na ni vše zkrátka nejde...