Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Serpentian - The Divine Harm

SerpentianThe Divine Harm

Sorgh30.1.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Upřímné zlo, které se neschovává. Vlk je vlk a vy, ovečky, se připravte na hru o život.

Serpentian je mladá kapela z Austinu v Texasu, z kraje podzemních ropných jezer a nadzemních hemžících se kovbojů a dobytka. Možná jim to sluníčko a vůně sušených kravinců leze na mozek, protože jejich tvorba je tak netexasská jak jen si lze představit. Dál od čundr kántry šou to snad nejde. Na jejich debutu The Divine Harm si smlsnou obdivovatelé drsné, black/deathové krasojízdy. Protože je to rodeo s čerty. Serpentian kašlou na šminky a tupé pózy, naopak jejich projev je upřímný a mile skromný. Představují se v naturální podobě, která má do jakékoliv vznešenosti hodně daleko. Svými zaprasenými škorněmi přidupávají do zběsilého rytmu surové, neupravené mlátičky, v jejíž útrobách kvasí satanská blasfemie. Pro scény tohoto typu je zbytečné stavět složité kulisy, naopak stručně a jasně sedřené skladby řeknou bez velkých cirátů vše co na srdci.

 

Prohnilá duše nahrávky leží hned pod povrchem, nabízí se každému kdo projeví zájem a podtrhuje svoji nekomplikovanost. Nemusím tak chodit kolem horké kaše a můžu s klidem prozradit, že skladby nehýří genialitou. V několika akordech se dá nalézt celý, nekomplikovaný mikrosvět Serpentian. Hledat nějaké významové kličky by bylo plýtvání časem, album je zkrátka hrubá a přímočará nálož, která obrátí žaludek naruby a zmizí. Nic pro intouše a romantiky. Ani se zvukem se nikdo nemazal, je špinavý, hrubiánský, což v žádném případě není myšleno jako výtka, ale konstatování faktu, díky kterému má album nepopiratelné charizma. Když z kanálu zahromuje naboostrovaná basa, srdíčko mi klesne do gatí, chlopně zapleskají a nemám daleko k bezvědomí. Proberou mě až struhadla okusující prsty do krve, která se pomalu a nezadržitelně dobírají podstatě bolesti.

 

 

Hlavně díky surovému zvuku se mi při poslechu vybavuje mnohem známější bestie rochnící si v podobném kalu. Jsou to Deicide, kteří sice pochází z úplně jiné části země, ale zvukově i kompozičně jsou si tyhle dvě kapely velice podobné. Z mála dokáží vytřískat neuvěřitelnou auru zla, kterou bych čekal u zarputilých obyvatel kobek smrti. Pravda, Deicide jsou ryzí ikonou pekla na zemi, které Serpentian dosahují asi ze dvou třetin, ale jedou ve stejném vlaku a šíří podobnou filosofii. Začátek skladby In Godless Void pro změnu věnovali lehkému plagiátku z dílny Mayhem, ale odpouštím, snad pro tu neskonalou sílu momentu. Ale všeho dosyta. Jako si každý potřebuje čas od času vydechnout, i Serpentian umí sundat ostruhy a projet se nalehko. Ideálně ke konci, aby došlo ke zklidnění zpěněné krve. V posledním dějství alba tak můžeme nahlédnout do tváří již unavených stínačů, kteří chytají dech a do strun už tolik nervou. Uprostřed tvrdých riffů jsou slyšet klidnější kroky, ale stále je nutné být ve střehu, protože ďábel nikdy nespí.

 

Když jsem si album poprvé, podruhé pustil, přeběhl mi mráz po zádech. Ten chorobný plaz deroucí se z písečné duny mě uhranul jako králíka. Silný úvod, neskutečná vábnička. Pravdou je, že kouzlo postupem času ztrácí svoji sílu, králíka opouští strnulost a ten zdrhá. Ale Serpentian jsou na dobré cestě. Zatím se před nimi jen nerada odkrývá a až čas ukáže, kam povede.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky