Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od poslední desky finských smutonošů Shape of Despair uběhlo opět šest let. Letí to. Byť se jedná o delší čas, během kterého proběhlo docela dost zásadních okamžiků v životě osobním i veřejném (tam obzvlášť), Monotony Fields v mé mysli stále příjemně rezonuje a nestačilo se takříkajíc obehrát. V sestavě i hudbě Shape of Despair tolik změn za ten uplynulý čas neproběhlo. Sestava je stejná, což kvituju s povděkem a rukopis zůstává mrazivě emocionální. Co si víc přát?

Změnilo se tedy aspoň něco? Posunula se tvorba zoufalých temnozvěstů? První změnou oproti Monotony Fields je kratší stopáž nového díla a menší počet skladeb. Kompozic je pouze šest a deska trvá pod hodinu. Změnou oproti předchozí nahrávce je bohatější zastoupení zpěvu Natalie Koskinen. Tam, kde se dříve pouze dotýkala svým hlasem nejasných kontur bolesti, nyní maluje výrazným hlasem poutavé duety spolu s Henri Koivulou. Henri má stále prim a skladbám bez debat dominuje, avšak ne tak zásadně jako minule. Vůbec to nevadí, byli jsme zvyklí na klenotech typu Illusion's Play slyšet Nataliin hlas a máme jej velice rádi. Její projev i hlasové zabarvení mi je velice příjemné a skladby jejím přičiněním dostávají naprosto jiný rozměr.

Jestliže jsem v ozvěnách podotkl, že se mnou Monotony Fields mávalo poněkud více než aktuální Return to the Void, čekal jsem, že si vše sedne, nový materiál se zdá těžší a mnohem nepřístupnější. Nicméně nestalo se tak. Album poslouchám stále a s radostí se nořím do jeho bolestných vln, ovšem tak silné emoce, jež jsem očekával, nezažívám. Album je dosti jednotvárné, není jednoduché se v skladbách vyznat a popsat jejich styčné body. Na první pohled odlišnou je až pátá v pořadí - Forfeit, kde zazní vedle klasického growlu a éterického zpěvu Natalie také Henriho tklivý zpěv a v závěru opravdu vynikající scream, který atmosféru songu háže do blackových sfér. Někam a daleko, kam jsem nečekal, že se Shape of Despair mohou někdy vydat. V záhrobním doomu nepotřebuju divoké změny a kdoví jak velký progres. Mám v doomu rád své jisté a užívám si zejména pečlivě vygradovanou náladu, která spolu se smutnými melodiemi zavádí moji pozornost mimo tíživou realitu. Často slýchám, jak se já tak zachmuřený a depresivní jedinec můžu trýznit takovou torturou, jenže na mě podobné scenérie fungují jako pohlazení a utišení rozjitřených myšlenek.

Pomalé tempo, střídání mužských a ženských zpěvů jsou samozřejmě už dávno klasikou a netřeba za modelem kráska a zvíře hledat cokoliv jiného, než se děje. Shape of Despair tento styl v mých očích vyvedli ze stagnace a povýšili nad průměr stylu. Pakliže se mnou Return to the Void necloumá tolik co Monotony Fields, není to dáno slabostí novinky ale velkolepostí předchozí výjimečné perly. Return to the Void ve mně zanechává nepřehlédnutelné stopy, díky kterým nedokážu a ani nechci přestat s jejím poslechem. Po čase se skladby samy rozliší, šedivé vlny rozvíří a zůstane pevný monolit bolestných představ, nitro v desolátním stavu, ale také nevšední melodie a zpěvy.