Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je s podivem, že ačkoli se v žánrovém sousedství Shellac pohybuji už řadu let, teprve nyní má kapela moji naprostou pozornost. Naše cesty už se v minulosti střetly, ale láska na první poslech to nebyla. Matně si vybavuji album 1000 Hurts a taky dojem z jeho poslechu o plynulosti kutálející se krychle. Tragédie spojují a předčasný odchod Stevea Albiniho rozblikal červenou kontrolku i u mě. Novinka To All Trains přichází deset let po páté desce Dude Incredible (2014) a na těžkopádnost skladeb si tentokrát rozhodně stěžovat nemohu.

Typické znaky Albiniho produkce jako prominentní a prostorné bicí, kytarová neurvalost a dynamická volnost jsou přítomné. Koneckonců nahrávalo a míchalo se v domovském studiu Electrical Audio v Chicagu během čtyř etap mezi lety 2017 a 2022. Vkusně oplocený realismus má v hudební produkci své nezpochybnitelné místo. Spory se nevedou o jeho existenci, ale míru a ta, jak lze předpokládat, jde zde značná. Celkově je témbr desky výborný a poslech si rozhodně užívám. Na druhou stranu, esteticky mi trochu vadí příliš velký dozvuk bicích, zejména střetne-li se obnažený s prkenným beatem nebo přechodem.

Hudba s příchutí undergroundu se odehrává někde mezi noise-rockem a post-hardcorem. V deseti skladbách je ukryto hodně energie i chytlavých riffů. Hlavní a vedlejší role se plynule střídá mezi kytarou a basou, bicí tak nějak všudypřítomně sekundují tomu, kdo je zrovna v popředí. Protože materiál před nahráním prošel testem živé prezentace, byl průběžně laděn do nejlepší možné formy. Zpěv, nebo lépe řečeno pokřikování kombinované s recitací, je skvěle podané a platí za čtvrtý nástroj sestavy.

Zvuk nahrávky je živý a koherentní, trio je sehrané a suverénní. Dojem živosti umocňuje neuhlazenost (drze nakreslená/blízko umístěná kytara) a snaha vytvořit dojem, že kapela je přímo před vámi (explozivní bicí). Tuto iluzi může rušit snad jedině panorámování bicích z pohledu bubeníka, případně proměnlivé umístění baskytary ve stereo obrazu. Skladby určitě netrpí nedostatkem reverbu a vrstevnatosti kompozice, to by ničemu nepomohlo. Co by ale možná prospělo, je větší péče v odmaskování (občasný útlum dupáku).

Kromě hudby samotné je příjemným rozptýlením Albiniho vytříbený vkus pro humor, který se promítá nejen do textů, ale také trefně tvaruje jejich frázování. Stejně jako David Bowie, který na rozloučenou zanechal své poslední album Black Star (2016), labutí písní severoamerických Shellac je To All Trains. Zasloužilý producent a hudebník, Steve Albini, který se vždy uměl vypořádat s potřebou formulovat myšlenku, tu svou poslední řekl dobře. Vkus je osobní a proměnlivá záležitost, kapela to ví a míří spíše do středu terče osobitosti, sázeje na jeho dlouhodobější účinky. Syrovost, vtip a upřímnost, víc nehledejte.