Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shining - 8 ½ - Feberdrömmar I Vaket Tillstånd

Shining8 ½ - Feberdrömmar I Vaket Tillstånd

Bhut20.11.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Možná nemocné a šílené album, možná zvukově přebuzené a hlasité. Avšak podmanivé, hluboké a silně pohlcující.

Mlčte, sevřete polštář a otevřete oči. Přichází zlé pocity beznaděje, nulové východisko. V okolí se rozprostírá šeď a tma, temné postavy kráčí vstříc své vlastní smrti. Na bedrech svých nesou nástroj smrti, na jehož následky zemřou. Chcete jen přihlížet? Chcete se stát součástí zástupu? Jestli nechcete být okamžitě zhnuseni – odejděte. Máte-li odvahu a chuť pootevřít stránky psané krví a uhlem, pojďte na cestu.

 

O Shining již víme, že jsou chorobní a nakažliví jak mor a černý kašel v jednom. Letošní počin 8 ½ - Feberdrömmar I Vaket Tillstånd není opět žádným povzbudivým výtvorem a medikamenty proti němu nejsou. Nemoc se šíří rychle a je neznámého původu. Příznaky jsou jasné: hrubá, odporná black metalová hudba s pachutí zkaženého masa. Odpudivý sound, který bodá do tváře jak jehla do rukou. Dílo rozdělené do šesti etap, z nichž každá nese specifický symbol, znak, kříž.

 

První záležitost Terres Des Anonymes jakoby z oka vypadla repertoáru raných Peste Noire. Čím to? Snad hostováním Famineho. Ošklivější otvírák ani nešel vybrat. Objevují se první příznaky nervozity a na těle zatím naskakuje zatím jen husí kůže; hnisavé rány přijdou záhy. Od šlapavého pomalého tempa se neopouští ani nadále. Po odkazu Mayhem smrdí Szabadulj Meg Önmagadtól, zejména v kytarové praci. Myšlenky se navrací do období díla De Mysteriis Dom Sathanas. Korunu nasazuje vokální úchyl Attila Csihar. Tak proto ty dojmy. Stejné mučivě sklíčené pocity sužují vnitřek našich skrání i tentokrát. Valivé tempo hází deku na hlavu posluchače a teprve v moment, kdy nic nečeká a nevidí, je náhle zmítán, bodán ze všech stran. Zběsilá hra, která má do zábavy hodně daleko. Nebojím se říct, že jde o nejvýraznější prvek celého díla.

 

Ve třetím dějství Ett Liv Utan Mening zaslechneme hlas Pehra Larssona (Harmony, Torment, Vinterland,...). Píseň zas o něco jiná a přesto ve stejném duchu. Nemocniční prostředí neopouští a jen dále bloudí po chodbách nemajících konce. Pasáže, zejména v prvních minutách, notně evokují někdejší legendu Silencer a jednojediné album Death – Pierce Me. Později jen haleká skrze ústa nesvéprávného jedince, jež kazajkou trhá a škube toliko zběsile, až v únavu a depresi upadá. Podivné klávesy píchají v uších pomocí Selvdestruktivitetens Emissaire. Gaahl tu skučí hlasem, který bychom mu snad ani nepřisuzovali. Tempo se drobátko zrychlilo a tlukot srdce není pozadu. Podivné nepředvídatelné chování skladby připomíná spoutaného šílence, který je tu veselý, tu zas těžce smutný, jindy jen nepřítomně hledí do prázdnoty, či v amoku hází tělem. Vynikající riff otvírá předposlední úsek Black Industrial Misery, jemuž vévodí Maniacův hlas. Zběsilá, elektronikou načichlá jízda s těžko vysvětlitelnými zvraty; pohrává si se zvuky, náladou a především psychickou vyrovnaností všech přítomných. Poslední skladba Through Corridors Of Oppression, zazpívaná domovským Kvarforthem, je řádný funeral, plně vystihující pomalý pochod osob, které zdobí obal desky.

 

Albu musím uznat jeho nádhernou atmosféru podobající se psychiatrickému prostředí a zdárnému výsledku dozorců v bílých pláštích. Oním výsledkem není nic jiného než upoutání jedince do závislosti na sedativech, případně vyvolat sebepoškozovací návyky. Po všech možných metodách, které se během desky odehrají, pak přijde samotná smrt vedena nepochybně vlastní rukou. Možná nemocné a šílené album, možná zvukově přebuzené a hlasité. Avšak podmanivé, hluboké a silně pohlcující a především řemeslně vynikající. Jen ten obal už jsem někde viděl… například u Aderlating a jejich Dying Of The Light. Spěte sladce. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky