Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shining (NOR) - One One One

Shining (NOR)One One One

Victimer31.5.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Přímá síla na úkor experimentů? Jak se to vezme, každopádně trochu jiná deska, než jsme asi čekali. A znovu dobrá.

"Blackjazz" je skvělá deska, ale zapomeňme na ni. Shining jsou svá a originální kapela, která jedny ničí až příliš agresivním soundem, kde mimo tlaku na slechové ústrojí stojí v cestě také výrazně experimentální muzika. Druzí si pak pomlaskávají nad zvráceným pojetím jazzových prvků v kovaném hledí metalu, který není ani black, ani industrial a přitom bývají oba zmiňovány nejčastěji. Shining jsou prostě samorosti, ale hlavně inteligentní bytosti libující si v poněkud šokantnější podobě servírování tvrdé muziky. Koho z ní bolí duše, hlava i přehrávač, není navždy ztracen. Pokud nezkousne experimenty zmítanou minulost Shining, mohl by otestovat svůj chrup na přítomnosti. "One One One" je k tomu víc než příhodným albem.

 

Hlasitost zůstává, nastupuje zjednodušení, zůstává i agresivita a nastupuje její odhalení. Jedna a jedna jsou jedna a všechny tři jedničky buší jako buchary do zástupů dvojek, trojek a dalších zbytečných čísel. Dnes jako by je Shining nepotřebovali. V rámci své tvorby určitě. Novinka je totiž především deskou na první dobrou, natlakovanou nádobou, jenž vytěsnila experimenty na okraj, ale přitom se jich nezbavuje. Je albem, kde dali Norové jasně na srozuměnou, že tentokrát bude vše prostší, ohlodanější a méně barevné, jakkoli je barevná křiklavá obálka "One One One". Samozřejmě v rámci jejich zvyklostí a norem. Z apokalypticky zvrácené hudební produkce jde sice stejný chlad a typická sterilnost, dokonce i ta typická nestravitelnost, ale je to hlavně rebelie a pudová zvířeckost, co dělají album přístupnější.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/Shining-2013.jpg

 

Ti, co hledají neustálé kejkle, hraní pozpátku nohou na saxofon za doprovodu industriálně metalového pozadí, těm zřejmě nebude výsledná podoba novinky po chuti a půjdou si zpětně pustit "Blackjazz" nebo "Grindstone".Ti, co potřebují strávit veškeré jazzivo s metalovým rezivem a nezvracet u toho balónky naplněné vlastní krví, znění "One One One" uvítají. A těm, kteří hledají jen dobrou hudbu bez důrazu na způsob, počet riffů a přejetí po hmatníku, to bude stejně jedno jako každá další kapela, kterou si s chutí poslechnou a obloukem se vyhnou podobně chytrým recenzím. Hlavní je jedno, "One One One" je deskou, která zatraceně šlape, ať už pochybovačům po krku, nebo jazzovým honimírům ze začouzené kavárny po saxofonu.

 

Co jsem chtěl zpočátku vytknout, tak je obklopení se pocitem, že tahle silová deska není nahrávkou na delší tratě, byť její čas běhu ukazuje jen něco málo nad třicet minut. Dojem, že jí dochází po třech čtvrtinách a vyčítavých pohledech na píšťalku tělocvikáře dech, postupem času zmizel, stejně jako pot na čelech členů kapely. Bylo to pouhé zdání, které střídá uspokojení a přijetí Shining znovu za své. Jen v trochu jiné dimenzi a z trochu jiného úhlu pohledu. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 2.6.13 14:06odpovědět

Nijaké album, které tak nějak žije z minulosti a pověsti experimentátorů... Ale možná jsem k němu jenom přistupoval s příliš velkými nadějemi. Jinak řečeno: taková běžná "avantgarda"...

Jirka D. / 31.5.13 9:32odpovědět

Nemůžu se tou deskou nějak prokousat, respektive po předchozí "Blackjazz" mi tahle připadne taková nijaká. Shining jsou trýznitelé, zvukově je to apokalypsa, ale díky předchozí chytrosti jsem jim to sežral. Jenže teď jaksi není moc co hledat a na povrch vystupuje pachuť nezajímavosti; alespoň ve srovnání s minulostí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky