Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Fakt bych nečekal, že mě koncem roku takhle rozseká album od Italů, o kterých jsem v životě neslyšel s tím, že na desce se nachází jediná skladba. To jako fakt?! Už je tomu tak, tohle výrazné dílo si prostě počkalo, až tento jinak prachbídný rok konečně skončí. A já tu věc prostě nemůžu vyndat ze sluchátek. A vlastně ani z hlavy. Pamatujete si na ty desky z devadesátek, kterými jsme propalovali palicí několikrát denně a stále měli nutkání se vracet? Tahle deska má hodně podobných vlastností a k tomuto období vlastně i hodně blízko.

Beyond The Shores (On Death And Dying) je v první řadě odkazem na Elisabeth Kübler-Ross a její celoživotní vědecké výsledky a publikace. Shores of Null produkují gothic / doom metal s občasnými odbočkami do deathovějších vod, je tedy snadné uhádnout v jakém směru se studie Kübler-Ross pohybovala. Její vědeckou prací byla psychologie umírání a smrti. Byla po ní pojmeována metoda / model Kübler-Rossové, což je definice pěti fází smutku či pěti fází umírání. Název knihy, kde tohle sepsala, je zároveň součástí názvu desky. On Death and Dying. Tato paní byla skutečně schopná dělat rozhovory se stovkami umírajících a zkoumat jejich psychologické stavy a zároveň to, jak se s tím dokáží vypořádat jejich blízcí. Jak perfektně se to vlastně hodí do nynější doby, kdy po celém světě umírá nejvíce lidí zároveň v novodobé historii. Jejích pět fází - 1) Popírání 2) Hněv 3) Smlouvání 4) Deprese a 5) Smíření - prakticky rozebírá jediná, téměř 40-ti minutová skladba. Více skladeb na desce není a věřte mi, že tou jedinou těžkou věcí je řečeno vše.

Shores of Null tady jsou od roku 2013. Mají za sebou dvě desky, z nichž ta debutová, Quiescence z roku 2014, je už dost parádní jízdou. A už v té době byly na desce výborné vokály a spousta gothicmetalových vlivů, které v odkazu na devadestákouvou vlnu výborně fungovaly. Současné dílo je ale pro kapelu něčím, nad čím smekám. Postavit svou třetí desku na jediné, 38 minut dlouhé skladbě, to už chce kuráž a odvahu. Koncept, který musel kapelu silně ovlivnit. Tady musí být o čem vyprávět. A rozhodně je.

Kapela na desce připomene hned z úvodu My Dying Bride, jako by začala ožívat produkce a genialita starých časů. Housle, hukot divoké bouře, nástup kytar. Jak se deska pomalu otevírá, tak těch livů přibývá, přesto je tu jasný rukopis. Kytary se drží hodně často středových vyhrávek po vzoru Paradise Lost, rytmika nikdy příliš nechvátá, bicí bez osobitých přechodů. Přesto z toho cítím maximální soustředění na efekt, jaký soustředěná hra bez odboček vyvolá. Projdete si s muzikanty všemi pěti fázemi.

Začátek je plný hněvu a řevu, k čemuž znatelně dopomáhá geniální nápad hostujích řvounů. A že to nejsou malá jména. Mikko Kotamäki (Swallow the Sun) a Thomas Akim Grøbæk Jensen (Saturnus) - není lepšího výběru. Muzika se utápí, téměř stojí na místě a vy doslova cítíte obviňování a výčitky, vztek a nehty zarývající se bezmocně do stěn. Nikdo smrt nezastaví a je opravdu těžké se s tím vyrovnat. Sám jsem to poznal ještě v dobách, kdy většina dětí prožívá svůj naivní sen a netuší, že mohou ztratit. Netuší, jak by se s tím vypořádali.

Jsou důvody, kvůli kterým beru desku více osobně, protože její řeči dokonale rozumím. Ztrácím někoho celý život a mnoho z vás je ve věku, kdy to čekáte u svých rodičů, někdy bohužel i kamarádů. Těžko se bojuje, když nemáte s čím, když je čas to prostě už jen přijmout. Proto má tahle deska tu magickou schopnost dotkout se člověka tam, kde jste měli dojem, že se vás nikdo dotknout nedokáže. Hluboko.

Druhým kladem této desky je vedle jejího konceptu a filozofie odkaz na největší jména 90's scény gothic doom metalových band. Zmínil jsem se už o My Dying Bride a Paradise Lost, zmíním ještě Anathemu a dopřihodím staré Lake of Tears. Anathemu mi připomenou i díky fenomenálnímu vokálu dalšího pěveckého hosta, Elisabetty Marchetti. Nádherně zabarvený hlas, kterým se nesnaží ostatní přebít, ale spíše podbarvovat další vokály. Záměrně ji uslyšíme, až když se dostaneme do fáze, kdy nás přejde hněv a začneme se se vším pomalu vyrovnávat.

Neskutečně nakopávací pasáž, jakou bych z desky vypíchl, se odehraje od cca osmé minuty, kdy deska nabere takový drajv, až se mi zježí chlupy na zátylku. Tady jsem si při prvním poslechu desky řekl, že tady se děje něco, co jsem už sakra dlouho neslyšel. Až powermetalová vložka jak z pera Iced Earth. Tady se začne skladba obdivuhodně vrstvit, přidává další motivy a člověk si uvědomí, že tohle je mistrovky složené. A ono to skutečně drží pohromadě po necelých 40 minut, ačkoli nosných motivů je jen několik.

Jak psal nedávno Jirka u nových Deftones, na některé hudební počiny se nesmí spěchat. Je to sice kontrast k dnešní době, některé věci je ale dobré nechat uležet a poslouchat s rozvahou. Jako v době, kdy jsme měsíc šetřili na jedno jediné CD a pak ho intenzivně protáčeli, protože další nová muzika jinde prostě nebyla (lépe řečeno, nebyly na ni peníze). V té době vznikala právě taková díla, jako je tohle. Věci, které musíte postupně vstřebat a nespěchat na to. Pak se z toho člověku protočí panenky.

Shores of Null nahráli bezpochyby nejsilnější desku své historie a nejen to. Vzniklo nám tu nové velké jméno. Mladá kapela, která vydá jako své třetí album takhle silný materiál, to je něco velmi speciálního. Natož to, že se jejich materiál odvíjí od toho nejlepšího z vlny, která tu byla zhruba před dvaceti lety a v mnohých věcech ho ještě povyšuje. Přidává svůj vklad. Za sebe mám o jedné z nejlepších desek roku 2020 už rozhodnuto.