Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Uf! To jsem si uvázal na krk pěkný balvan. Dark jazz band We Hate You Too! To jest dvojice francouzských podivínů z Toulouse. Pod tímhle jménem existují teprve chvíli, ale zdá se, že si spolu pěkně sedli a pěkně to do nás hustí. Zač je toho loket. Každopádně Howling Scars je dílem těžko uchopitelným a je na vás, abyste zhodnotili, zda povedeným nebo zmateným, divným a nepochopitelným.

We Hate You Too si i přes různé vlivy black metalu, neo-klasické hudby či ambientu vystačí bez kytar, bicích a vůbec rockových nástrojů. Camille, obsluhující instrumentální část sbírky Howling Scars, je vskutku všestranný umělec. Nejčastěji můžeme slyšet piano a klávesy. Rovněž klarinet, duduk, saxofon či trombon. A tak dále a tak dále. Hudební doprovod Aimericovu (v bookletu je uveden pod jménem Hangsvart) bručení je tichý, skoro ospalý. Je ale také zneklidňující a tíživý. Jestli usnete, budou se vám zdát zlé sny (vlastní zkušenost).

Ruku v ruce s temnou atmosférou Howling Scars funguje tripová obálka a obrázky v bookletu. Barevná a divná. Aimeric (Hangsvart) do svého hlasu vkládá velké množství emocí i odlidštěnosti. Mnohdy je „pouhou“ součástí celku a zvuky jeho hrdla se stávají dalším z nástrojů. Nejsilnější dojem na mě dělá hned druhá Bone's Ground. Zvukově úsporná skladba v sobě obsahuje zničující temnotu velikostí bublající sopky. To následující The Dawn Star se svým roztančeným úvodem působí jako protipól. Avšak zdánlivě. Napadl mě příměr pozitivní misantropická bolestná křeč. Chce se vám tančit, ale víte, že nemáte nohy a případné partnery pro tanec nenávidíte a toužíte po nich. Vidíte padající hvězdu, chcete si něco přát, ale nic vás nenapadá. Vzhůru do bezvědomí! Duchové jsou zde! Tady vám dobře nebude ani náhodou. Znáte ten pocit, kdy se vám zdá sen o tom, že musíte utíkat před nebezpečím nebo něco dohonit a nohy vás neposlouchají? Nebo jak se cítíte při četbě Kafkových děl? Ano, Ghost Are Here je takový případ bezmocné únavy. Nedoporučuju poslouchat, je-li vám ouvej. Relics Of Restlessness je ještě horší. Zhmotnělá noční můra.

Dovedu si představit, že ani klukům nebylo dvakrát dobře, když skladby skládali, respektive nahrávali. Chudák zvukař, který pak musel Howling Scars poslouchat při mixu do zblbnutí. To je tak na mašli. Hehe. Fear je bolestná skladba s lehčí (žádná sranda to samozřejmě není) náturou a může masochistům dokonce působit rozkoš. To ovšem není nic proti tomu, co představuje závěrečná hrůza ! . Kdo se musel k poslechu nutit doposud, poslední šílenost nedá. Pro mě však představuje nejdokonalejší položku desky. Cca čtvrt hodiny zlých nálad spojených v jednu noční můru nabízí výlet do bizarních fantazií obou tvůrců. Trpíte-li klaustrofobií nebo se neobejdete bez lexaurinu, ani si to nepouštějte!

We Hate You Too se podařilo na Howling Scars přijít s experimentální, nebo chcete-li avantgardní muzikou, aniž by potřebovali šokovat střídáním stylů. Vše se nese v jedné, temné rovině. Ve svém díle propojili temný jazz s ambientem a neo-klasickou hudbou. Vše opentlili nepropustnou mlhou depresí a bolesti. Pokud vám nevadí, že neuslyšíte žádnou kytaru a bicí (pár perkusí ale na desce je), a máte-li rádi zmíněné styly, určitě We Hate You Too zkuste. Ale pak si neztěžujte! Hehe!