Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sigh je jedna z těch kapel, u které můžete dát dohromady tři její fanoušky a přitom ji každý z nich bude mít rád vlastně jinou. Tihle netrpěliví Japonci vznětli první album ještě pod Euronymovým labelem Deatlike Silence, čímž se pochopitelně nezapomínají chlubit a podle toho také znělo. Když jsem na ně narazil pak já, bylo to Brutal Assaultu v roce 2010, kdy mě enormě bavil jejich přešvihlý projev. A to jak hudební, tak vizuální.

Paní doktorka Mikkanibalová (která má skutečný titul z fyziky a pracuje jinak také jako vysokoškolská profesorka) tam tehdy v roli zpěvačky poletovala po pódiu zasraná od umělé krve, samozřejmě v nějakém oblečku, který zakrýval jen to nejnutnější a s andělskými křidýlkama na zádech, která připoměla nejednu českou studiovou pohádku. Řádila tam tehdy tak vehementně, až zapálila odposlech, který následně se zpěvákem Miraiem zkoušeli uhasit vodou. Mno, možná odjedu dostudovat do Tokya. Každopádně další element, který mě na jejich projevu pobavil, byl bubeník, který do toho šíleně řezal, aniž by přitom neslezl očima ze stojanu s notama a v něčem tak shrnoval vlastně celý projev kapely, který působil, jakoby všechny songy naživo zrychlili o polovinu, protože na ně v backstage čekal taxík.

Na kapelu jsem si pak vzpomněl s jejich předposledním albem Heir to Despair, které jsem okamžitě propašoval do žebříčku vrchních deseti nejlepších blackmetalových přebalů, ignorujíc fakt, že ono to už zase s tím blackmetalem u Sigh vlastně není tak divoké. Ne že by se snad někam cílevědomě hudebně sunuli, oni si spíš dělají, co chtějí, někdy jim z toho ten black leze, někdy prostě ne. A jim je to zjevně úplně šumák. A pokud si chcete jejich tvorbu užít, tak vám by mělo být taky.

Tak například tahle deska Shiki, tam to drží pod nějakou škatulí dohromady snad akorát vokál. Říct jinak, že se neustále někam ulétává, znamenalo by to přiznat, že zde je nějaká jednotící červená nit, což bych dost nerad před někým obhajoval. Ono berte v potaz jenom pozadí jejího vzniku. Obyčejně pětičlenná kapela tuto desku vytvořila a nahrála pouze ve složení jejích dvou nejvýraznějších osobností, tedy Dr. Mikkanibalové a Miraie Kawashimi. Jejich dlouhodobý basák se zastavil jen na jednu píseň (Fuyu Ga Kuru) a namísto toho se nahrávání kytarových a basových partů chopil jako host Frédéric Leclercq (např. Kreator či DragonForce) a většinu věcí, do kterých se mlátí (což zde zdaleka nejsou jen konvenční bicí), obstaral flexibilní Mike Heller (např. Fear Factory). To všechno se nahrávalo ve třech studiích, masterovalo ve čtvrtém, následně na to bylo bouchnuto razítko Peaceville Records a tumáte. Pak se ještě akorát stačí podívat na soupis nástrojů, co se na albu projeví a který působí jak nápověda ke křížovce a trochu oprávněně naberete dojem, že se s touto deskou stanete pasivní obětí nějaké nekoherentní vesmírné jam session. Tak hrozné to ale zase není.

Jestli má Shiki nějaký jednotící bod, tak to je těžce pojmenovatelný japonský nádech celého dobrodružství. Pod něj lze ukrýt ten místy zvláštní pocit uspěchanosti, určitou neúctu ke klasickým žánrovým postupům a jakousi úsečnost, která působí často jako netrpělivost. Hodně v tom bude mít prsty ta japonština, která zkrátka působí obvykle, jako když se někdo snaží říct příběh celého svého života na jeden nádech, což mi k blackovému projevu nějakou záhadou sedne. Písně pak nepůsobí sice temně zadumaně, ale naopak mají takovou tu punkovou hranu a vokální pasáže působí jako rychlé facky. Proti tomu zase ale jde trochu zbytek celého alba, které občas působí jako usilovná snaha dokázat jací jsou jeho autoři versatilní umělci.

Ono to totiž často vypadá, jako kdyby i Sighů měli strašně bohatého ježíška a pod zvuky trhaného balicího papíru se u stromečku odhaloval jeden nový hudební nástroj vedle nového. No a malý Sighdžík si vděčně s tím vším vlezl do pokojíku a začal brnkat, dumcat, do kláves mlátit a bylo od něj rok pokoj, což pan a paní Sighovi přesně chtěli. No a v pokojíčku mezitím vznikalo album, kde musí každý z těch nástrojů být povinně alespoň jednou slyšet.  Z toho vychází pro nahrávku dvě zprávy a jak to tak bývá, jedna dobrá a druhá špatná. Špatná je, že jej nelze brát příliš vážně, protože působí jak kompilace různých postupů. Tady doom, tady black, tady jazz, tady se hraje na nějaký kozí měchy a bouchá do toho vozembouch. Důvod, proč to tam všechno je? Protože. Čau.

Dobrá zpráva ale je, že tu desku je díky tomu prostě hrozně zábavné poslouchat. Za prvé kvůli tomu, že nevíte, co na vás každou chvíli vyskočí zpoza rohu, za druhé kvůli tomu, že má naprosto perfektní a čistý zvuk a všechna ta cingrlátka a chrastítka si v tom dokážete nakrásně vylovit, aniž by vám do toho lezly nějaké hlukové stěny či ožralý mastering. No a za třetí, když zjistíte, že za těmi nástroji stojí velmi technicky zdatní hudebníci. Takže pokud jste na kytarový sóla, budete spokojení, pokud máte rádi trochu najazzlý bicí, které mají raději přechody než držení rytmu, taky si zachrochtáte a pokud máte rádi hammondky... no krucinál zase mě ti Sigh dostali. Ale příště už budu k tomu jejich pomatenému bordelu méně shovívavý, přísahám!