Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

České blackové podzemí je členité, čítající mnoho názvů. Jen pár z nich stojí za větší pozornost a při bližším kontaktu zjistíte, že je spojují stále stejné osobnosti. Platí to dokonale i pro stálici českého blacku, hydru zvoucí se Silva Nigra. V sestavě se střídají členové, respektive střídali ex-členové z Inferno, Adultery, Vesna atd. Vystřídalo se jich věru hodně a prvopočátky už asi nepamatuje nikdo ze současných hráčů, každopádně je od debutového alba Chlad noci pevnou částí kapely dvojice Pestkrist a Skullthrone. Za těch čtrnáct let se Silva Nigra změnila mnohokrát, ale základ zůstává stejný. Tedy vášeň pro ryzí black metal bez zbytečných příkras.

Když se v sestavě objevil Ska-Gul, šla kapela skokově nahoru, co se kvalit týče. Zejména na mimořádné desce The New Age for the New God vystoupili z domácích hranic směrem ven. Náhle se Silva Nigra s přehledem mohla měřit s tím lepším světového blacku. Bible bolestných nářků po jeho odchodu vrátila kapelu zpět do undergroundu, do studia Digaz v Karviné i českému jazyku. V čemž v podstatě pokračují i v letošní porci luciferské krmi Světlonoš, kterou vydává polský label Seven Gates of Hell.

Plivu na žal zdejších duší, co se děsí druhé strany

Cílem cesty je mi rozjímání

V přítomnosti Starého

Hned od úvodních tónů mi imponují zlé melodie ve výborně promyšlených skladbách. Rád bych řekl, že desce vládne zběsilé tempo, ale pravdou je, že i přes jeho dominanci prolínají skrze stín pochmurně záhrobní pomalé nuance, které se často jen tak válí jako mršina na hnoji. Nebohý posluchač se trápí vtažen do světa nehmotné říše. Hned na počátku si je třeba ujasnit, že na rozdíl od posledních počinů Inferna či Cult of Fire je hudba Světlonoše určena hlavně pro ortodoxní příznivce blacku a ostatní asi neocení klišoidní témata či přímočarý přístup k černé hudbě. Jedním dechem přidávám, že možná se jedná o klišé, ale klukům věřím, že jsou upřímní ... a texty jsou opravdu povedené. Jak po formální stránce, tak obsahové. Akharonu je i přes jeho démonický projev víceméně rozumět. Mívám problém si užít české texty pro jejich slabou poetiku a následnou degeneraci zpěvu hrubým jazykem, který zní jako tvrdší Alkehol. Ne tak zde. Jsou malebné, přitom atmosférické, pro poučené i přínosné. Nevím, kdo se ukrývá za přezdívkou Spící hrdlo Antikrista, který je odpovědný za lyriku, ale patří mu můj potlesk. Když už tleskám, tak do potlesku zahrnuji i Moonroota, který se zde předvedl, že umí tvořit vskutku všestranným způsobem.

Zvuk je čitelný, mrazivý, přesto vášnivý. Je mi jasné, že kluci chtěli znít podzemně a tak zapomeňte na moderní serepetičky, díky kterým by zněli možná lépe, ale vytratil by se koncertní „drajv“, co řve z celé desky. Když se zamýšlím, zda si vyberu favorita, vyčnívajícího nad ostatními songy, možná by mě napadla závěrečná tryzna Spasen nenávistí. Ta naše vědomí cupuje zběsilým tempem, ale jako nemoc ukrajující naše vzpomínky přikrádají se melodické linky sólové kytary, jež mění ráz skladby. Když se ztiší, je mi zima. Ambient plazící se v tísnivé náladě pod neustále se zdivočujícím okolí, je dokonalým soundtrackem k černému příběhu šíleného mága. Až se oči zuřivou nenávistí zúží…

A tak jedné temné noci
Černý otec skrze syna
Spojil živé s neživoucím
Hle! Na krásu bytí bez bytostí

Světlo bylo pohlceno
Uhašen je plamen, co vrhal stíny
V míru Smrti člověk přetrvá
Z hlubin hrobu nezvedne jej žáden Logos

- Dokonáno jest -

Jsem rád, že po delší době opět vyšla v našich končinách silná blacková deska. Rozhodně nepoužiju rčení, že na poměry domácí scény dobrý. Ne, Světlonoš přišel v pravý čas obklopen vynikajícími, byť notně odlišnými nahrávkami jako The Poisonous Path nebo V: The Devil's Fire z dílen finských kolegů, se kterými tvoří skvělý letní triumvirát. Kdybych chtěl najít kaňku na kráse, určitě bych něco vyštrachal, ale nechce se mi. Líbí se mi, že stále poznáte, o jakou se jedná kapelu, která přitom nestojí na místě. Světlonoš je albem podmanivým, předvádějící kapelu ve výborné kondici.