Recenze: Sinister Downfall - A Dark Shining Light

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Sinister DownfallA Dark Shining Light

Sarapis21.1.2021

Zdroj: CD - promo od Satanath Records

Posloucháno na: CD player Yamaha + Canton // AKG K240

VERDIKT: Překvapivě esenciální nahrávka z podzemních vod podzemního žánru.

Přírodní funerální vodu značky Sinister Downfall jsme u nás už jednou ochutnávali. Debut Eremozoic převaloval na jazyku kolega Garmfrost, a protože ho to nepoložilo na prkno, nýbrž postavilo na nohy, německá doomařina Sinister Downfall zasmušilého poustevníka Eugena Kohla má v naší kryptě dveře otevřené i nyní.

Eugen Kohl by podle papírových předpokladů neměl přijít s něčím mimořádným. Bambilion projektů a kapel, většinou jednočlenných, hlavně black že ano, všechny nástroje sám, mix a master sám, sám a sám… kolikrát už to tu bylo a nedalo se to poslouchat? Kolikrát stačilo jen pár vteřin a beatů plastikových bubnů v nereálné rychlosti, aby bylo jasno, že tudy cesta nevede? I při seznámení s albem A Dark Shining Light stačilo pár taktů k tomu, abych měl jasno, avšak v úplně opačném významu. Ano, tudy cesta vede, ačkoliv jen na krchov, za doprovodu povadlých klávesových melodií a podzemního murmuru zoufalého kněze Eugena. Nevěřte papírovým předpokladům.

Usazení Sinister Downfall v žánrovém revíru funeral doomu je klasickou oboustranou mincí, která dle nálady tu padne jako spokojená a oddaná panna, jindy padne jako dravý orel, který by bral i nějakou masitější kořist. V mém případě se to projevuje proměnlivou shovívavostí, kdy na album musím mít chuť a pak je to paráda, zatímco jindy sáhnu raději po elitních zástupcích žánru, kteří kromě dusného a medového základu umí dodat i vlastní punc jedinečnosti. Výsledek je ten, že mě nahrávka nikdy nezklamala, ale kromě ní jsem poslechl i dost věcí od Ahab a Shape of Despair.

<a href="https://sinisterdownfall.bandcamp.com/album/a-dark-shining-light">A Dark Shining Light by Sinister Downfall</a>

Sinister Downfall na svém druhém albu vystupuje jako výjimečný zástupce funeral doomu především v tom, že zní poutavě i přes zúžený manévrovací prostor kolem samotné esence stylu. A Dark Shining Light má tu sílu vtáhnout do děje a navodit mrazivě tísnivou náladu a stačí k tomu hutné podladěné akordy, táhlé melodie a ztěžklé klávesy, vše v tempu á la správný ležák nespěchá. Scéna skýtá mnoho zákoutí a pokusů dosáhnout téhož s týmž, často to ale končí nevalně. Například Funeral Tears z Ruska takovou moc nemají. To jen pro srovnání. Pět nových skladeb od Sinister Downfall na ploše padesáti minut dává na srozuměnou, že všechny chmury je třeba rozebrat s rozvahou a nejlépe rozpustit ve zvukové stěně hudby, která přináší - jak ostatně bývá zvykem - osvobozující účinek.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?