Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sinmara - Aphotic Womb

SinmaraAphotic Womb

Victimer30.9.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Islandský ostrov vypustil ze svého chřtánu další výstavní artilérii, jež bude atakovat naše smysly s neblahým dopadem. Lze se však ubránit.

Je čas na další výškrab z hlubin chladného ostrova, kde bublají mechanismy podzemních slují horkým bahnem a kde metaloví kovbojové stírají noční slzy epických hymen ze svých vidláckých košilí. Vedle nich je tu také hrstka těch, jenž pohrdají melancholií a dřou ze svých kytar přischlý prach vulkanických erupcí ve jménu podzemního rouhání. Tento ostrov zkrátka má své kouzlo a jak se zdá, velmi lukrativní směsku kapel, které když už nejsou velmi originální, jsou alespoň natolik dobré, abychom si jejich jména dobře zapamatovali. Novicové SINMARA budiž jednou z těch, které umí vzbudit rozruch.

 

Jejich první příspěvek je ryze nekompromisním dílem, jež vyznává nejtemnější vize černého kovu, pro(k)líná je těžkou atmosférou ostrovní mlhy a vzpíná ruce k hořící obloze, neb zrovna z ní vychází šamanismem pokroucený odkaz střetávající se v jeden odřezlý uterus, větrající svá poselství ven z otvorů horských masívů. Není zrovna pozitivní výjev být v ten okamžik venku, přitom slyšet ozvěny z nitra ostrova a vidět těžké mraky nad sebou, ale natěšená zvědavost opět vítězí. Jistě, pocity z debutu SINMARA musí budit údiv, přítomnost něčeho velkolepého a jistý druh strachování se o své malé životy. Poslech "Aphotic Womb" znamená být přikurtován k molu a lapajíc po dechu z dalších a dalších vln oceánu sledovat jen zděšení nad svým osudem.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/sinmara%20recka.jpg

 

Tak dobře, pojďme si ale od všech těch temno-vizí odpočinout. Sype se to pěkně, což o to. Na druhou stranu také jednotvárně, monoliticky a s ubíjejícím potlačením jakýchkoliv emocí. Celkový zvuk paradoxně kulhá a zdaleka nedosahuje pocitu něčeho významného. A to je škoda, šlo by tak o dotažení do posledního šroubku. Takto je ostrovní týrání malé mysli poněkud přiškrceno a jeho objetí není zas tak výrazné, aby na pár chvil nepovolilo a člověk zapomněl na devastující a přesto promyšlený pocit vlastního procitání v tolik neutěšeném prostředí. Jde to přežít ve zdraví, ale návraty jsou stále kruté a plné vymývání všech, v hlavě dostupných, pozitivních myšlenek. V mysli se hromadí soustavný tlak, kterému se lze nakonec bránit. Výsledek je totiž takový, že album "Aphotic Womb" tak trochu na svou jednotvárnost doplácí, neboť silné okamžiky nejsou střídány silnějšími a primárně výstavní mise se odkládá na dobu neurčitou.

 

Spojte si Aosoth s ostrovními krajany Svartidaudi například. Buďte si vědomi, že temnota kolem vás je masívní hmota, vytékající láva z hor a celý prožitek je těžkým soustem. Mé návraty jsou časté, nikoli však soustavné a dá se v nich najít jistá míra klidu nad věcí. SINMARA dali světu hnusného potomka z rodu neúprosných, ale zatím jej nemusíme tajit okolí pro jeho maximální nebezpečnost. Hlavu nahoru, ale nechte hlasy ze tmy žít...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 30.9.14 10:22odpovědět

Jo, souhlasím... Island opět nezklamal, nechápu jak je to možné...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky