Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

SDOS mám rád, ale přiznám se, že si moje sympatie získali jen a jen živým hraním, až doteď jsem doma neměl jedinou jejich desku. Trošku se stydím. Nicméně to stačí k tomu, abych tuhle kapelu považoval za jistou aristokracii na naší scéně. Příliš se o nich nemluví, vyzařuje z nich skromnost podepřená zdravým sebevědomím a jejich tvorba má svůj vlastní výraz, což považuji za největší hodnotu. Rozhodně si je s nikým nespletete.

Jejich zbrusu nové album zaujme na první pohled svým obalem. Elegantní, bílý digipak s vlisovaným logem kapely dbá na střídmost a nejspíš ho v regálu zprvu minete. Svým jemným  vzorem evokuje desku balenou v kůži a až na ohmat se ukáže, že jde o papír. Uvnitř jednoduchého balení je vlepen booklet s texty a nezbytnými informacemi. Trošku mi vadí, že po otevření má sešitek tendenci se pořád otevírat a zakrývat vlastní disk, ale to není až tak podstatné. Je to hezká práce.

The Hike & Other Laments není deska o veselých věcech, ale nenasazuje si masku uplakaného a ukřivděného hrdiny. První housle hraje vztek, vzdor a temné varování. Žalozpěvy jsou díky tomu stravitelnější, než kdybychom se utápěli v bažinách doomu, a nabízejí sílu postavit se nepřízni osudu. Kompozice se prezentují řízným metalový maršem, do svižných otáček nás roztáčejí thrashové rify a dobře nasázená rytmika. Celkové pojetí klade důraz spíš na energii ženoucí frustraci z těla ven než na plané bědování. Když už některá sloka svojí povahou sklouzne z pevného břehu do vod blízkých smutnému blues, vzápětí jí záchranný kruh hodí refrén s nasekanou kytarou a navztekaným křikem a vyzdvihne ji zpět na pevnou půdu. Navrch má zkrátka boj s osudem a varovně vztyčený prst, proto je mi všechen pláč k smíchu.

Myslím si, že ani člověk, který tuhle partu nevyhledává, nebude minut strávených u přehrávače litovat. Deska je pestrá a nejedna skladba by se bez okolků dala nazvat hitem. Už jen singl The Hike II je toho příkladem, nebo bratrská The Hike. Chlapi s chutí střídají tvrdé metalové kapitoly, které nepostrádají melodický základ, s těmi pomalejšími, zvolna vydávajícími nahromaděnou atmosféru. Deska je plná hezkých melodií, které jsou pastvou pro ty, kdo namísto vlezlých a sladkých tónů ocení originální přístup k věci. Stojí to zhruba dva poslechy a jste tam, kde vás kapela chce mít.

Skoro za vším nehledej ženu, ale kytary. Ty se pod ostré rify podepisují zvolna taženými ornamenty, snad aby někdo nesklidil zasloužené vavříny místo nich. Podařilo se jim rozpoutat živel thrashového běsnění, kdy to do nás mlátí ze všech stran a není snadné se bránit. Jen s námahou jej krotí emotivně laděné pasáže, ale pod povrchem to duní stále. Že i do temných kapitol je možné zasadit trošku humoru kluci ukazují ve skladbě Dark Side Of Conscience. Musel jsem se usmát, když se v jednom momentu přeneseme do Anglie 70. let minulého století a zapleteme se se složkami MI – 5.  Jestlipak poznáte kde na nás vykoukne Mr. Cowley? Nečekaný, o to však účinnější fórek.

Radek „Doktor“ Zábojník patří ke zpěvákům, které rozpoznáte, jen co otevře pusu. Jako jeden z mála umít festovně řvát, ale zároveň zpívat, což se tak často neslyší. S přehledem projíždí celou stupnici, nakukuje do další a po slabosti ani slechu. Hned v úvodní Calm Between The Storm to tahá až ke stropu svých možností a to máme ještě všechno před sebou. Plně využívá dynamiku svých hlasivek a krom hlasitého řevu se dočkáme chraptivého přednesu a tlumených popěvků. Vokály patří mezi to nejvýraznější a vedou nás celým albem vstříc světlému konci. Někdo možná bude mít proti jeho výraznému projevu námitky, ale tak už to chodí a každému se zavděčit nejde.

Album se nahrávalo v Šopě. Někdy mám s nahrávkami odtam problém, hlavně s bubny, ale tady je to bez kazů. Stejně tak ostatní nástroje, které jsou hezky čitelné, takže přes počáteční obavy jsem spokojen. Pro mě je tahle deska tím nejlepším, co jsem za loňský rok z domácích luhů slyšel.