Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Skinny Puppy - Weapon

Skinny PuppyWeapon

Ruadek26.6.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Agresivně pasivní tvář kultovní smečky svinutých zmijí. Weapon je naléhavější tvář, než jakou nám Skinny Puppy předváděli v posledních letech. Osciluje na hraně přístupnosti ale jen do určité míry. Cítím dovedně skrytý oheň, který se šíří a na který jsem u nich zvyklý.

*** recenze kurzívou / zamyšlení nad historií běžným písmem ***

 

Kanadští Skinny Puppy patří mezi skupiny, jejichž historie je stejně zajímavá jako jejich produkce. Jejich pojetí elektroniky bylo už od samých začátků natolik jiné a osobité, že se velmi brzy začalo hovořit o tom, že se zrodilo něco zcela nového. Kevin William Crompton alias cEvin Key stvořil už na Back & Forth cosi, co znělo skutečně jinak. Bicí samply devadesátek a enormní množství sesamplovaných útržků řevu, chaosu, hlukových stěn a syntenzátorových ploch. V rozpáraném zvuku je slyšet tu a tam pronikavý hlas druhé zásadní postavy této bandy, kterou je bílý králík Nivek Ogre. A už jsme kompletní, můžeme si jít zdát něco pěkného. Třeba o válce, terorismu, náboženství nebo drogové závislosti.

 

***

 

Weapon je poněkud méně příčetná tvář Skinny Puppy, jakou jsme vídali v posledních letech. Dokonce by se dalo říci, že se skupina vrací o mnoho let nazpět. Ne, ke svým vrcholným devadesátkovým počinům (natož k syrovosti Bites) to není. Jejich promyšlené elektronicky – taneční kompozice (vrcholné okamžiky lze najít už na startovním The Greater Wrong of the Right) už nejsou tak hladivé a poklidné. Po delší době cítím, že Skinny Puppy chtějí sdělit věci naléhavěji.

***

 

Skinny Puppy si za svou historii prošli mnoha tvářemi, čemuž se žádná velká a dlouho fungující veličina nevyhne. Vydali velkou řadu indrustriálních mezníků, navzájem se ovlivňovali především s Nine Inch Nails nebo Front Line Assembly. Tato dvě jména jsou pro tvorbu Skinny Puppy z mého pohledu zcela zásadní, protože v mnoha dekádách všech tří skupin se odráží ovlivnění a cítění hudby podobným způsobem. Zajímavostí budiž i fakt, že se ve Skinny Puppy realizoval leader Ministry Al Jourgensen (v nejsilnějším období pro Ministry, tedy těsně před vydáním desky Psalm 69: The Way to Succeed and the Way to Suck Eggs) a také jeden z největších mozků elektronické hudby všech dob, Bill Leeb (vedle cca osmi vedlejších projektů především jeden ze zásadní dvojice okolo Front Line Assembly).

 


 

Pozoruhodné je přilnutí k čitelným a jasně vytyčeným refrénům. Jako by si cEvin Key řekl, že chce sdělovat věci jednodušeji, s větším efektem a v upřímném skloubení jenom několika zásadních elementů hudby. Bicí samply s useknutým echem, daleko menší digitální hrátky a vcelku minimalistické množství ruchů na tvorbu atmosféry. I tak si s tím vystačí a je čím obklopit.

 

***

 

Hudba Skinny Puppy je jeden obrovský experiment se zvukem. cEvin Key tvoří rytmy, které dokáží mít pevnou a jasnou strukturu, ale když to nejméně čekáte, vše se zbortí a staví na něčem úplně jiném. Mladé období prvních alb (období Bites a Mind: The Perpetual Intercourse) staví na podobných základech, jako Reznor postavil svou hymnickou Pretty Hate Machine. Postupný vývoj se stával zběsilejší a kakofonie disharmonií, modulovaného přednesu Niveka a propadání se do noisových orgií nabíralo na obrátkách. A stále v dalších podobách čistého EBM, až opadávala omítka. Pro mě se v tu dobu začal odehrávat vrchol tvůrčího umění Skinny Puppy, který přišel s albem Last Rights (1992) a především s velkým zvukovým obratem na albu The Process (1996). Prvně jmenovaný počin byl revolučním v mnoha směrech, především svou atmosférou, orchestracemi a jiným přístupem k jinak typickým postupům Skinny Puppy. Album se více otevřelo do šířky, intenzita našeptávání rezonovala v uších a místo industriálního bucharu zůstala vše pohlcující jáma plná hadů. Devadesátý šestý rok byl procesem, který stvořil ono nebe a peklo, o kterém se často zmiňují fanoušci industriálu. Na The Process to cítím nejznatelněji a i proto ho mám nejradši. Ono peklo znamenalo podpoření už takhle syntetického bucharu nabroušenými kytarami (oslnivé a planoucí intro Jahya) a zjištění, že Skinny Puppy nikdy nezněli takhle tvrdě. Ono nebe byly ambientní pasáže, které se tu povedlo vytvořit jako dokonalý protiklad noisovým částem.

 

***

 

Tak jako Nine Inch Nails začali kdysi hrát rockově a už od toho neupustili (The Fragile – ale jasně, úplně každá deska od té doby rocková nebyla), Front Line Assembly koketovali se vším od vážné hudby až po taneční pasáže, tak Skinny Puppy se na Weapon smrštili do výraziva pramenícího z EBM. A že tu jsou poměrně příjemné lahůdky, které se dají najít až v druhé polovině alba (tsunadama), kombinující to nejlepší z moderních postupů a naléhavosti starých desek.

 

***

 

Puppy Gristle beru jako dárek fanouškům, takový dárek s červenou mašlí. Čtyřicet minut zvukových maleb na žaludeční stěnu s houpajícím se lustrem kolem dokola. Otázkou pro mě je, jak moc se u toho museli členové Skinny Puppy bavit a kolik reproduktorů tenhle HLUK vydrželo. Kombinace digitálních ruchů, perkusí, smyčcových samplů a prapodivné symfonické orchestrace. Dílo géniů své doby, určené pouze pro citlivé uši a navyklé industriální feťáky. Podobně „přístupné album“ jsem slyšel za život pouze jednou, dodnes jej mám v originále. Frantíci Sin - Noisy Pipes Lovely Noises z roku 2000, chcete-li (ačkoli zde se jednalo do první poloviny o „písničkovější“ formu obsahu).

 

 

Weapon není smršť jako za starých časů, ale zároveň je ve svém závěru naléhavější, než všechny tři předchozí desky. Já v tom slyším stále obrovskou invenci a schopnost sdělit věci výjimečným způsobem. Pod obalem z čepelí a naleštěných hlavní Weapon se skrývá parta, která ovlivnila obrovskou řadu následovníků a má stále co říci. cEvin Key a Nivek Ogre jsou pro mě stále jedni z nejlepších tvůrců elektronické hudby a můj kritický pohled se na novinkové desce skutečně nemá na čem napást. Prostě vím, že tohle je pouze SOUČASNÝ stav, jakým skupina sděluje svou nespokojenost se světem okolo nás. Příště to může být podstatně agresivnější.

 

 

Nová tvář Skinny Puppy, kteří se odmlčeli na dva roky, se stala předmětem velkých diskuzí. Stejné postupy ale ve zcela moderním kabátě a současném zvuku. The Greater Wrong of the Right je prostě produkce roku 2004 a podle toho také vypadá. Album je moderní, má v sobě klasické postupy samplování svého hlavního mozku a je tanečnější než jakýkoli počin v historii. Vlažnější přijetí jejich skalních obdivovatelů se dalo čekat – Skinny Puppy si léta budovali image nekompromisní industriální smečky, což podtrhly hlukovou smrští Puppy Gristle. Po dvou letech vydali desku, která sice opakovala jasné postupy jejich tvorby, ale nekompromisní tvář byla pryč. The Greater Wrong of the Right je přehlídkou výjimečně dobrých rytmů s přehlídkou vzorově budované atmosféry a špičkové práce s elektronikou. To vše bylo ale málo, protože přidaná hodnota jejich tvorby tam prostě chyběla.

 

V dalších letech skupina budovala svůj nový zevnějšek a jako by hledala tu správnou polohu, ze které by bylo nejlepší nečekaně zaútočit a vrátit zpět sami sobě status kultu. Vyklidněná poloha, pod kterou to sice často bujelo zajímavými nápady, to prostě nemohlo dosáhnout vrcholu devadesátek. I přes prostý fakt, že sílu zásadních alb už to nikdy mít nebude, je tvorba dvojice cEvina Keye (především) a Niveka Ogrea více než pozoruhodná. Vytvořili zajímavou formu futuristického ambientu s odkazem na někdejší tvorbu svých „zlých časů“. Tato hudební fůze nakonec především odkazuje na fururepop jejich bočních projektů a vlastně to není až tak na škodu. Dospělá tvář Skinny Puppy je ale stále tak neodhadnutelná, jako byla od svého počátku. Tohle rozhodně není poslední výraz, jaký klubko industriálních zmijí předvádí. A dojmy? Industriál je už od počátku postaven na tom, že je to hudba, která záměrně ignoruje a porušuje pravidla všeho. Jedni ze zakladatelů – Einstürzende Neubauten – nabušili svou prvotinu zevnitř do pilíře Berlínského mostu ocelovými tyčemi a vznikla deska, která určila směr. Je potřeba vůbec ještě něco vysvětlovat? Stát se totiž může naprosto cokoli.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

rah / 30.6.13 23:28odpovědět

nice;]

Jirka D. / 26.6.13 7:20odpovědět

Není nad to, když někdo ví, o čem píše. Já si to snad poslechnu...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky