Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

*** recenze kurzívou / zamyšlení nad historií běžným písmem ***

Kanadští Skinny Puppy patří mezi skupiny, jejichž historie je stejně zajímavá jako jejich produkce. Jejich pojetí elektroniky bylo už od samých začátků natolik jiné a osobité, že se velmi brzy začalo hovořit o tom, že se zrodilo něco zcela nového. Kevin William Crompton alias cEvin Key stvořil už na Back & Forth cosi, co znělo skutečně jinak. Bicí samply devadesátek a enormní množství sesamplovaných útržků řevu, chaosu, hlukových stěn a syntenzátorových ploch. V rozpáraném zvuku je slyšet tu a tam pronikavý hlas druhé zásadní postavy této bandy, kterou je bílý králík Nivek Ogre. A už jsme kompletní, můžeme si jít zdát něco pěkného. Třeba o válce, terorismu, náboženství nebo drogové závislosti.

***

Weapon je poněkud méně příčetná tvář Skinny Puppy, jakou jsme vídali v posledních letech. Dokonce by se dalo říci, že se skupina vrací o mnoho let nazpět. Ne, ke svým vrcholným devadesátkovým počinům (natož k syrovosti Bites) to není. Jejich promyšlené elektronicky – taneční kompozice (vrcholné okamžiky lze najít už na startovním The Greater Wrong of the Right) už nejsou tak hladivé a poklidné. Po delší době cítím, že Skinny Puppy chtějí sdělit věci naléhavěji.

***

Skinny Puppy si za svou historii prošli mnoha tvářemi, čemuž se žádná velká a dlouho fungující veličina nevyhne. Vydali velkou řadu indrustriálních mezníků, navzájem se ovlivňovali především s Nine Inch Nails nebo Front Line Assembly. Tato dvě jména jsou pro tvorbu Skinny Puppy z mého pohledu zcela zásadní, protože v mnoha dekádách všech tří skupin se odráží ovlivnění a cítění hudby podobným způsobem. Zajímavostí budiž i fakt, že se ve Skinny Puppy realizoval leader Ministry Al Jourgensen (v nejsilnějším období pro Ministry, tedy těsně před vydáním desky Psalm 69: The Way to Succeed and the Way to Suck Eggs) a také jeden z největších mozků elektronické hudby všech dob, Bill Leeb (vedle cca osmi vedlejších projektů především jeden ze zásadní dvojice okolo Front Line Assembly).

Pozoruhodné je přilnutí k čitelným a jasně vytyčeným refrénům. Jako by si cEvin Key řekl, že chce sdělovat věci jednodušeji, s větším efektem a v upřímném skloubení jenom několika zásadních elementů hudby. Bicí samply s useknutým echem, daleko menší digitální hrátky a vcelku minimalistické množství ruchů na tvorbu atmosféry. I tak si s tím vystačí a je čím obklopit.

***

Hudba Skinny Puppy je jeden obrovský experiment se zvukem. cEvin Key tvoří rytmy, které dokáží mít pevnou a jasnou strukturu, ale když to nejméně čekáte, vše se zbortí a staví na něčem úplně jiném. Mladé období prvních alb (období Bites a Mind: The Perpetual Intercourse) staví na podobných základech, jako Reznor postavil svou hymnickou Pretty Hate Machine. Postupný vývoj se stával zběsilejší a kakofonie disharmonií, modulovaného přednesu Niveka a propadání se do noisových orgií nabíralo na obrátkách. A stále v dalších podobách čistého EBM, až opadávala omítka. Pro mě se v tu dobu začal odehrávat vrchol tvůrčího umění Skinny Puppy, který přišel s albem Last Rights (1992) a především s velkým zvukovým obratem na albu The Process (1996). Prvně jmenovaný počin byl revolučním v mnoha směrech, především svou atmosférou, orchestracemi a jiným přístupem k jinak typickým postupům Skinny Puppy. Album se více otevřelo do šířky, intenzita našeptávání rezonovala v uších a místo industriálního bucharu zůstala vše pohlcující jáma plná hadů. Devadesátý šestý rok byl procesem, který stvořil ono nebe a peklo, o kterém se často zmiňují fanoušci industriálu. Na The Process to cítím nejznatelněji a i proto ho mám nejradši. Ono peklo znamenalo podpoření už takhle syntetického bucharu nabroušenými kytarami (oslnivé a planoucí intro Jahya) a zjištění, že Skinny Puppy nikdy nezněli takhle tvrdě. Ono nebe byly ambientní pasáže, které se tu povedlo vytvořit jako dokonalý protiklad noisovým částem.

***

Tak jako Nine Inch Nails začali kdysi hrát rockově a už od toho neupustili (The Fragile – ale jasně, úplně každá deska od té doby rocková nebyla), Front Line Assembly koketovali se vším od vážné hudby až po taneční pasáže, tak Skinny Puppy se na Weapon smrštili do výraziva pramenícího z EBM. A že tu jsou poměrně příjemné lahůdky, které se dají najít až v druhé polovině alba (tsunadama), kombinující to nejlepší z moderních postupů a naléhavosti starých desek.

***

Puppy Gristle beru jako dárek fanouškům, takový dárek s červenou mašlí. Čtyřicet minut zvukových maleb na žaludeční stěnu s houpajícím se lustrem kolem dokola. Otázkou pro mě je, jak moc se u toho museli členové Skinny Puppy bavit a kolik reproduktorů tenhle HLUK vydrželo. Kombinace digitálních ruchů, perkusí, smyčcových samplů a prapodivné symfonické orchestrace. Dílo géniů své doby, určené pouze pro citlivé uši a navyklé industriální feťáky. Podobně „přístupné album“ jsem slyšel za život pouze jednou, dodnes jej mám v originále. Frantíci Sin - Noisy Pipes Lovely Noises z roku 2000, chcete-li (ačkoli zde se jednalo do první poloviny o „písničkovější“ formu obsahu).

Weapon není smršť jako za starých časů, ale zároveň je ve svém závěru naléhavější, než všechny tři předchozí desky. Já v tom slyším stále obrovskou invenci a schopnost sdělit věci výjimečným způsobem. Pod obalem z čepelí a naleštěných hlavní Weapon se skrývá parta, která ovlivnila obrovskou řadu následovníků a má stále co říci. cEvin Key a Nivek Ogre jsou pro mě stále jedni z nejlepších tvůrců elektronické hudby a můj kritický pohled se na novinkové desce skutečně nemá na čem napást. Prostě vím, že tohle je pouze SOUČASNÝ stav, jakým skupina sděluje svou nespokojenost se světem okolo nás. Příště to může být podstatně agresivnější.

Nová tvář Skinny Puppy, kteří se odmlčeli na dva roky, se stala předmětem velkých diskuzí. Stejné postupy ale ve zcela moderním kabátě a současném zvuku. The Greater Wrong of the Right je prostě produkce roku 2004 a podle toho také vypadá. Album je moderní, má v sobě klasické postupy samplování svého hlavního mozku a je tanečnější než jakýkoli počin v historii. Vlažnější přijetí jejich skalních obdivovatelů se dalo čekat – Skinny Puppy si léta budovali image nekompromisní industriální smečky, což podtrhly hlukovou smrští Puppy Gristle. Po dvou letech vydali desku, která sice opakovala jasné postupy jejich tvorby, ale nekompromisní tvář byla pryč. The Greater Wrong of the Right je přehlídkou výjimečně dobrých rytmů s přehlídkou vzorově budované atmosféry a špičkové práce s elektronikou. To vše bylo ale málo, protože přidaná hodnota jejich tvorby tam prostě chyběla.

V dalších letech skupina budovala svůj nový zevnějšek a jako by hledala tu správnou polohu, ze které by bylo nejlepší nečekaně zaútočit a vrátit zpět sami sobě status kultu. Vyklidněná poloha, pod kterou to sice často bujelo zajímavými nápady, to prostě nemohlo dosáhnout vrcholu devadesátek. I přes prostý fakt, že sílu zásadních alb už to nikdy mít nebude, je tvorba dvojice cEvina Keye (především) a Niveka Ogrea více než pozoruhodná. Vytvořili zajímavou formu futuristického ambientu s odkazem na někdejší tvorbu svých „zlých časů“. Tato hudební fůze nakonec především odkazuje na fururepop jejich bočních projektů a vlastně to není až tak na škodu. Dospělá tvář Skinny Puppy je ale stále tak neodhadnutelná, jako byla od svého počátku. Tohle rozhodně není poslední výraz, jaký klubko industriálních zmijí předvádí. A dojmy? Industriál je už od počátku postaven na tom, že je to hudba, která záměrně ignoruje a porušuje pravidla všeho. Jedni ze zakladatelů – Einstürzende Neubauten – nabušili svou prvotinu zevnitř do pilíře Berlínského mostu ocelovými tyčemi a vznikla deska, která určila směr. Je potřeba vůbec ještě něco vysvětlovat? Stát se totiž může naprosto cokoli.