Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdy tomu náhoda chce, že člověk čirou náhodou něco odhodí, aby to záhy nebo za léta znovu zvednul a navázal. Stejný paradox mě potkal s Echoes potažmo Sodom. Jejich poslední náramné album z roku 2016 - Decision Day mě doslova nadchnulo svým melodickým výsledkem. Poté se však začaly dít věci, dlouholetí pomocníci Sodomvoda Toma – Bernemann a Makka byli odejiti a řady souboru obohatila nová a staronová krev. Esenci a patinu starých dob nyní dodává veterán Frank Blackfire, kterýžto v souboru dávno zanechal své stopy. To by mohlo být i vodítkem pro nynější vyznění souboru. Sodom provedli úkrok do své minulosti jak kompoziční, tak zvukový.

Po prvotních nesmělých schůzkách s albem jsem mu příliš šancí nedával. Ale to byly jen mé předsudky vzniklé tím, že nedostávám, co očekávám. Podvědomí mělo hlad na jiné Sodom. Sodom dneška zní jako oprášený, dávný, neurvalý a hladový po drsnostech. Angelripper zavelel a otočil kormidlo do minulosti. Nečistý surový sound, jednoduché skladby bez příkras prokořeněné těmi barvitějšími. Řekl bych, že se mu zastesklo po době, kdy se německý thrash líhnul a on byl strůjcem. Navíc proč jít někomu na ruku, když můžete dělat to, co chcete a v rytmu tandemu srdce – hlava.

Dřevní neohoblovaný hrubý úvod alba nastíní jasný diktát. Hromská basa se stejným prostorem jako kytary společně se zbýčenými animálními bicími vše srovnávají na albu Genesis XIX do germánské latě. Strýček Tom a jeho kolektiv to nijak nekomplikují. Každého chytne za límec a vhodí do rozjetého mosh-pitu. Sodom jako by si sami pro sebe redefinovali svůj původ a podstatu. Chrlí vysokorychlostní drtivé hrůzy bez jakéhokoliv ohledu. Živost a přirozená animální hladovost působí čistě a starosvětsky. Současný nefiltrovaný divoký naturel starým Sodom svědčí. Obrat od melodického směřování mi občas přesto přijde líto. Humpolácký dřevní thrash podaný na hraně obyčejnosti a mistrovství mě však utvrzuje ve správnosti současného směřování. Žádné kudrliny či uchopitelné melodie. Jen drtička, z jejíhož lomozu tu a tam náhodně splynutím rámusu vznikne zkřivený element refrénu či fragment melodie.

Tom se spolu se Sodom kompozičně vydává i do rozlehlejších kompozic, které oproti zbytku materiálu mají čas růst do rozličných končin od kvapu. Mohou si dovolit začít budovat atmosféru třeba doomovým majestátem. Ten je následně zalit rozžhaveným thrashovým kovem. Nacházím zde i nejedno východisko z klasického thrash metalu k epické rozmáchlosti a do kreatorovské melodiky. Ale jen po lžičkách a s umírněností mistra svého oboru. Jednou použitá němčina dodává skladbě na naléhavosti výrazu a vůbec bych se jí neštítil být Sodom a používal ji častěji. Tělo sešlehané, mysl zbídačená a přesto naplněná. Poslech thrash metalu, jak má být. (Ne)dospělé album které by bez nadhledu a zkušeností asi takto nedopadlo. Vřava Genesis XIX jest slušná a zanechává mě spokojeným.