Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soen - Tellurian

SoenTellurian

Jirka D.17.11.2014
Zdroj: FLAC (16 bit, 44.1 kHz)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Album sevřenější, více poslechové, v prvních dojmech skromnější a méně nápadné, přesto při dostatku času a trpělivosti silné. Méně Tool a více Soen.

Album „Cognitive“ vzbudilo na začátku roku 2012 nemalý rozruch a jediná větší výtka, která směřovala na adresu debutní desky kapely sdružené kolem ex-Opeth bubeníka Martina Lopeze, byla snad až přílišná podobnost s Tool. Kapela nemálo založená na strhujícím výkonu rytmické sekce Lopez & DiGiogio přesto zaujala a hned prvním albem si vytvořila velmi slušné renomé. Současnost se jmenuje „Tellurian“, DiGiorgio patří minulosti a s novou tváří na jeho místě přichází i lehký posun ve výrazu celého souboru.

 

Soen band

 

Ubylo razance, ubylo rytmických výpadů (pravda skvělých), ubylo podobnosti s Tool. Soen celkově zvolnili a nahráli album spíše sevřenější, více poslechové, v prvních dojmech skromnější a méně nápadné, přesto při dostatku času a trpělivosti silné a s potenciálem dostatečně vysokým, aby se - řečeno slovy dnešními - s ním vyplatilo trávit čas.

 

Pokud se mi na nové desce (a Soen obecně) něco líbí, je to v tom nejlepším smyslu slova jednoduchá písničkovitost, která je sice podepřena skvělou hráčskou ekvilibristikou, ale která jí není přebíjena a ubíjena. Důraz je primárně kladen na přístupnou a funkční skladbu, zaklenutou poměrně vytaženým Ekelöfovým vokálem, taženou silnými, ale nepodbízivými melodickými motivy, a podepřenou technicky bravurní rytmikou. Příkladem za všechny může být třetí „Kuraman“, která se na ploše pěti a půl minut rozvíjí velmi přirozeně a posluchačsky přívětivě, a přitom, při bližším pohledu, uchvacuje složitostí a nápaditostí, která by při nedostatku soudnosti mohla odrazovat a vzbuzovat myšlenky na technicky složité nic. Jenže opak je pravdou.

 

Svádím-li s „Tellurian“ nějaký vnitřní boj, jde pouze o místa, v nichž kapela příliš zvolňuje (což by samo o sobě nevadilo) a v nichž skladby ztrácí směr a tápou. Za všechny uvedu závěr klipovky „Tabula Rasa“, který z mého pohledu mizí kamsi do ztracena a zbytečně zahazuje vše, co bylo předchozím děním nastřádáno. Podobných pasáží deska naštěstí neobsahuje mnoho, ale jsou zde; nemile mě překvapovaly při prvním seznamování a s plynoucím časem se toho mnoho nemění. Podobně nelibě lze nahlížet i na velmi plochý zvuk a úpravy snižující dynamiku, které se slyšitelně podepsaly (nejen) na zpěvech, a které necitlivě pošlapávají jinak skvělou hudbu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky